Neznám nic krásnějšího, než popadnout batoh, foťák a psa a vyrazit někam do přírody, nejraději do mého oblíbeného Českého středohoří. Toulat se krásnou krajinou, potkávat a fotit zajímavé a velmi často i vzácné rostliny, které hned tak jinde nerostou. Letos se tedy rozhodně nijak neodbývám, výprav mám za sebou pěknou řadu a ve středu 14.8. 2013 se vydávám na další, nahlédnout na Babinské louky a připojit výstup na nedaleký Špičák. Příjemně chladné ráno napovídá, že období veder je již za námi, perfektní viditelnost do dálky a nebe plné fotogenických obláčků slibuje krásný den, další výprava je před námi.

Babinské louky jsou pozůstatkem vlhkých podhorských luk, tzv. orchidejových, pramení zde potok Rytina a v podstatě se dělí na dvě části, obě udržované pravidelným kosením. Horní partii tvoří náhorní louka mezi Vysočinou a Babinským vrchem, dolní část při obci Čeřeniště je Přírodní památkou na ochranu kriticky ohroženého zvonovce liliolistého, který se v Čechách vyskytuje pouze na pěti lokalitách a právě na PP Babinské louky se nachází jeho nejsilnější populace. Kromě něho zde roste jako na jediné lokalitě v Českém středohoří i silně ohrožená tolije bahenní. Řada dalších chráněných rostlin, např. upolín nejvyšší, kosatec sibiřský, prstnatec májový, kozlík dvoudomý, hadí mord nízký, hladýš pruský aj. je k vidění i na horní louce, se kterou se dnes spokojím i já, je snadněji přístupná a pro moje účely zcela postačí.

Naproti louce, na úpatí Babinského vrchu a na dně bývalého vápencového lomu vzniklo několik mělkých jezírek, vodní rostliny, které si zde našly domov sice vidím poprvé, ale není těžké je pojmenovat, orobinec širokolistý, zevar vzpřímený, žabník jitrocelový a čtyři druhy sítin, rozkladitá, klubkatá, článkovaná a žabí. Fotografování na vodě je pro mne také novinkou, ale moc se mi líbí. Když se otáčím k návratu, zaznamenám všude kolem zdravínek jarní pozdní, neklamnou známku končícího léta. Po silnici právě projíždí autobus z Ústí nad Labem a vedle mého auta se najednou objevilo druhé, vystupují z něho tři německy hovořící pánové, všichni vyzbrojeni velkými dalekohledy. Zdvořile mne česky pozdraví a zamíří k jezírkům, odkud jsem právě přišla, že by si přijeli zavzpomínat na zaniklou obec Babiny?

Přejdu přes silnici a vstoupím na louku, už jsem zde byla několikrát v různých ročních obdobích, dnes je pro mne novým objevem ohrožená jehlice rolní, velmi hojná, téměř na každém druhém kroku potkávám její poléhavé, bohužel již téměř odkvetlé keříky. Kromě ní kvete ještě několik druhů pcháčů, srpice barvířská, olešník kmínolistý, čertkus luční, sadec konopáč, řebříček bertrám a bukvice lékařská. Docela si vyhraju s focením klásků bezkolence modrého, houpají se v mírném větříku a foťák na ně ne a ne zaostřit. Jejich ještě nedávno tmavá barva se proměnila na medovou, která brzy zesvětlá až na slámově žlutou. Konečně pár vydařených záběrů a můžeme se přesunout k dalšímu cíli. U křižovatky Tašov Ovčárna najdu pěkné stinné místečko na zaparkování a vydáme se po lesní silnici značené jako cyklostezka. I tady potkávám podél cesty rozmanité rostlinstvo, různé traviny, početnou mátu rolní, krásné děhely lesní, starček Fuchsův, srpici barvířskou, třezalku skvrnitou, zvonek širolistý a řadu dalších, upoutá mne mohutná kapradina - hasivka orličí.

To už přicházím k rozvětvení cest, cyklostezka pokračuje pořád rovně, doleva z ní odbočuje lesní cesta na Rýdečský vrch a doprava se jde ke Špičáku.

Trachytový vrch Špičák( 608 m.n.m.) patří do skupiny tří menších kopců, přilehlých na severní straně k masivu Dlouhého vrchu. Ze všech tří je absolutně nejšpičatější, jméno dostal naprosto správné. Ujdu asi 50 m a narazím na vyjeté koleje, směřující nalevo ke kopci. Jak brzy zjistím, vznikly odvozem dřeva po prořezání jihovýchodního svahu, při stoupání míjím haldy suchých březových kmínků a větví, výstup je dost příkrý, jenomže vím, že ostatní úbočí jsou ještě strmější a také to na nich po suti pěkně klouže. Tady se po ušlapaných travnatých drnech jde nahoru poměrně dobře. Ve chvilkách oddechu se otáčím a nechávám se uchvátit výhledem na Sedlo, Mlýnský vrch, Trojhoru, Hořidla, Skalky a Holý vrch u Křešic, zakončeném výběžkem Dlouhého vrchu a když udělám pár kroků k osamělé borovici na jižním svahu, vykoukne na mne dokonce i celý Kalich. A zase dál, nahoru, netrvá dlouho a ocitám se na nevelkém, oválném, mírně zvlněném plácku, obklopeném prstencem věkem pokroucených dubů. Pěkná planinka porostlá vánkem zvlněnou jemnou trávou, ve které se schovávají fialové kvítky zvonku okrouhlolistého, opodál lnice květel, jedna jediná, až na jeden květ odkvetlá divizna černá a několik trsů drobounké kuřinky červené. Mezi malou mohylou navršenou z plochých kamenů a malým ohništěm, obklopeném stejnými placáky, se vypíná několik stonků vratiče obecného. Shodím ruksak a jdu se trochu porozhlédnout. Na počátku západního svahu těsně pod vrcholkem naleznu v drobné suti docela slušný porost řeřišničníku písečného, spoustu malých zubatých růžic a několik větších, ještě růžovobíle kvetoucích. O něco níž se červenají bobule jeřabin a bezu hroznatého, další připomínka blížícího se podzimu. Severní suťový svah porůstají mohutné buky, mezi nimi jsou pěkné částečné výhledy, na jaře před olistěním musí být ještě lepší. Dívám se na siluetu sousedního Spáleného vrchu s pozadím Kukly, vpravo na Tašov a nad ním zahlédnu dokonce dřevěnou boudičku od lyžařského vleku. Jižním směrem se rozprostírá část Vrchoviny a napravo za ní polní cesty na Babinském vrchu. Na okraji mýtinky najdu dva hlubší dolíky, podobné ventarolám na Borečském vrchu, mohou to ovšem být i pozůstatky z dob, kdy celá část této krajiny sloužila jako vojenské území. Je tu velmi příjemně, ticho a klid, ale jakmile na chvilku zakryjí slunce mraky, je najednou až zima. Poobědvám a pak se zvolna a nerada sbírám k odchodu. Vracím se stejnou strmou cestou kolem suchých hromad březových pozůstatků, kochám se posledními pohledy na Sedlo a okolní kopce s pohyblivými stíny, vrženými plynoucími oblaky. Mezi kapradím a smrky projdu zpět na cyklostezku, rozloučím se s děhely a mátou, nasednu do auta a když dojedu pod Staňkovice, nedá mi to, odpolední krajina je tak krásná, že musím zastavit na pár posledních fotek.

Zdena Vojtíšková