Předpověď počasí neslibovala na výlet sluníčko ani teplo. Ve vlaku je docela příjemně a vyhlídka do chmurně se tvářící krajinu je zajímavá. Obloha zatažená vrstevnatou oblačností tlumí radostné barvy jara. Středohorské kopečky vytvářejí šedavou siluetu a vrcholy těch vyšších se ztrácejí v mracích. Nevadí, máme dnes v plánu návštěvu Mineralogického muzea Josefa Emanuela Hibsche v obci Homole severně od Litoměřic.

Z Litoměřic vyjíždíme po úzkých silničkách a sledujeme krajinu - po pravé straně máme dominantu pravého břehu Labe Sedlo, je to sedmý nejvyšší vrch Českého středohoří (726 m nad mořem). Po levé straně míjíme Kočku, Dlouhý vrch , Hradiště, Pannu, Trojhoru, Kalich a další kopečky.

Vítá nás Homole, kde se narodil 26. břazna1852 Josef Emanuel Hibsch, jehož jméno proslulo ve světě geologie. Profesor Hibsch byl první, kdo důkladně prozkoumal vulkanické horniny Českého středohoří, zpracoval podrobné geologické mapy této oblasti - vydal 21 map v měřítku 1:25 000 s podrobnými vysvětlivkami a přehlednou mapu Českého stedohoří v měřítku 1:100 000 s vysvětlivkami. Napsal publikace věnované mineralogii a petrografii Středohoří a vytvořil i rozsáhlou sbírku nerostů a hornin. Měl velikou zásluhu na tom, že těžbou kamene nebyla zlikvidována Panská skála, Vrkoč, Komorní hůrka u Františkových Lázní, později navrhl k ochraně a další geologické útvary (Vrabinec, Střekov, Plešivec, Radobýl). Tyto lokality byly vyhlášeny později za přírodní památky.

Mineralogické muzeum J.E. Hibsche se nachází v přízemí staré školy. Ve výstavní síni se seznámíme s životopisem a fotografiemi tohoto významného geologa, ale i dobovými a současnými záběry Českého středohoří, máme možnost si podrobně prohlédnout sbírku nerostů a hornin. Josef Emanuel Hibsch po ukončení studií učil chemii a přírodní vědy na německé státní reálce v Plzni, v roce 1880 přesídlil do Děčína-Libverdy, kde působil jako profesor mineralogie, geologie a pedologie. Od roku 1887 prováděl soustavné průzkumy hornin Středohoří. Geologii se věnoval do pozdního věku. Zemřel 4. listopadu 1940 ve Vídni.

Výstava je doplněna dobovými i současnými fotografiemi Českého středohoří včetně zajímavých skalních útvarů, geologickými mapami a rozsáhlou, pěkně uspořádanou sbírkou hornin a nerostů, jejíž prohlídka je pro mě jedinečným zážitkem. Kamení tu žije barvami i tvary. Od světle šedých trachytů a znělců až k černým čedičům, ale mezi nimi je spoustu dalších odstínů šedých, hnědavých i červenavých. Zaujme nás i zrnitost kamene od jemnozrnných čedičů po hrubozrnnější tufy. A je tu "kropenatý" kámen monochiquit - světle šedá hornina s černými krystaly augitu. Setkáváme se s olivínem na čedičové hornině, s amfibolem, turmalinem, granáty a mnoha dalšími nerosty. Naši pozornost upoutají zkameněliny s hlavonožci i s otisky rostlin. Dobrčické porcelanity zaujmou pestrými barvami - od okrové přes oranžovou až po fialovou...

Nemohu se od sbírky odtrhnout. Snažím se alespoň něco málo si zapsat, jenže čas rychle utíká, a tak toho raději nechám a kochám se pohledem na kameny. V rohu místnosti stojí krásný pětiboký čedičový sloupek, který si ještě pohladím na rozloučenou. Cestou se krátce projdeme. Zatímco Středohoří na levém břehu Labe je porostlé spíše listnatými stromy, zde na pravém břehu převládají jehličnany (smrky a modříny). Po dešti je svěží a voňavý vzduch. Začíná kvést modronachový plicník lékařský. Zimomřivé podléšky a orseje své květy raději zavřely. Z pod mraků vykoukne sluníčko, ale jenom na chvilku. Zaradujeme se nejen my, ale i budníček lesní a sameček pěnkavy.

Před námi je cesta na nádraží. Mezi Litoměřicemi a Lovosicemi je jeden z nejkrásnějších pohledů na panoráma Českého Středohoří. Tentokrát je umocněný prohlídkou kamenů skrývajících v sobě kouzlo ohně. A tiché poděkování patří i panu profesoru Hibschovi, který je právem nazýván "synem sopečného pohoří" nebo "synem Českého středohoří".