Na výlety za magickou krásou Českého středohoří jezdím většinou vlakem a autobusem. Oblíbila jsem si všední dny, přece jen spojení, zvláště místní, je častější.
Výlet na Ostrý uskutečním s kamarádkou 30.7.2012, vlakem z Prahy do Lovosic, poté autobusem do Kocourova. Den je krásný, jako malovaný, přiměřené teplo, z počátku je nad námi téměř šmolkově modrá obloha, odpoledne je obloha zčásti zakrytá oblačností, déšť nám nehrozí.
Z Kocourova jdeme nejprve kousek silničkou po červené turistické značce, později se napojí modrá značka, otáčíme se, za našimi zády se tyčí majestátní Lipská hora, kde jsme byly před pár dny. Cesta vede polem a pak již typickým středohorským lesem. Je pohodlná, potkáme houbaře, nic nenašli, v lese je obrovské sucho. Mám dilema, zda nebudou klíšťata, mám za sebou léčbu boreliozy. Tak, ač nerada, musím použít repelent a hned se omlouvám přírodě, že rozstřikuji takové chemikálie. Posléze se stezka změní v kamenitou, po levé ruce máme jakési suťové pole, které se mi tolik líbí i na jiných kopcích, jako je Lovoš, Plešivec, Hradiště (u Hlinné), Suchý vrch.
Ostrý, německy Schrafenstein – Ostrý kámen, je čedičový vrch vysoký 553 metrů. Nezklame nás, výhled je již v podhradí skutečně impozantní. Na skalnatém vrcholu projdeme všechny části zříceniny gotického hradu a ze všech možných míst obdivujeme tu nádheru v dáli. Milešovka se onoho dne téměř třpytí, zdá se na dosah, pobíháme sem a tam, Kletečná a z druhé strany Lovoš s Kybičkou, v dáli Házmburk, Košťálov, Skalka, zkrátka je to přehlídka sopečných vrcholů.
Vždy jsem zvědavá, koho náhoda přivede do cesty, obzvláště v pondělí a skutečně turisté přijdou.
Nejprve se nahoru vyškrábe velmi mladý otec s dvěmi malými klučiny a jdou tou nejhorší cestou, prý by to jinak nebylo dobrodružství. Další jsou manželé s dospělým synem, podarují do skříňky vrcholové knížky dvě propisky. Bohužel, skříňka je uvnitř nějaká mokrá a kniha byla celá rozpadlá, škoda.
Čas tak rychle utíká, nedbáme na něj a stále se kocháme nádherným výhledem, většinou mívám smůlu na rozhledy. Je klid, ticho, čas i na meditaci a zamyšlení se nad tím, jak šel čas v těchto hradech, kdy stavitelé dokázali využít oné rozmanitosti vyvřelých kopců. Hladím si nádherné čedičové sloupky a snažím se zapojit fantazii a říkám si, jaké to bylo v patnáctém století bez výdobytků naší civilizace??. Poloha hradu byla vynikající, byl to jakýsi opěrný bod rodu Kaplířů ze Sulevic, jistou dobu byl hrad v držení Albrechta z Valdštejna, jmenovce slavného vojevůdce. Hrad samozřejmě časem přestal vyhovovat požadavkům na sídlo, poslední majitel Jan Černín z Chudenic, vlastnil hrad od roku 1565, již tehdy to byl pustý hrad, proměňující se ve zříceninu.
Dle legendy zde působili i dva loupeživí rytíři Paška a Pole, v sedle mezi Milešovkou a Kletečnou nazývaném Paškapole přepadávali na obchodní cestě projíždějící kupce. Na sklonku 18.století byl ve zříceninách hradu zřízen jakýsi pivní šenk, při výletu by se hodil, bohužel ho kdysi zničila vichřice.
Zbytky hradu jsou dobře přístupné po schodech, vyvýšeniny lze bez problémů prochodit, a velký dík patří Společenství přátel hradu Ostrý a jejich smysluplné činnosti, velikonočnímu úklidu, vyčištění a vůbec péči o toto místo. Ostrý nabízí tajemnou, až mystickou atmosféru, musíme se vydat na cestu a vrátit se do skutečného červencového dne. Ráda se vrátím, na Ostrém brzy zjara bude jistě množství rozkvetlých květin, tařice, momentálně vidíme jen lnici kvítel a modré zvonky.
Pomalu scházíme dolů, loučíme se pohledem s královnou Českého středohoří Milešovkou a jdeme do obce Milešov. Ve svahu pod hradem si všimneme zbytků aleje jedlých kaštanů, nějak mám pocit, že alej je prořídlá.
Renesanční Milešovský zámek je návštěvníkům nepřístupný, původně to byl gotický hrad, zmiňovaný již kolem roku 1390. Tak přejdu alespoň přes silnici a vyfotím si zajímavý zahradní pavilon postavený někdy po roce 1700. Je ho škoda, chátrá, nahlédnout dovnitř se nedovažuji, tráva je vysekaná jen pár metrů a pak je už vysoká. Ráda bych se podívala do Milešovského zámku, kde údajně byla významná kaplířovská galerie s díly Raffaela, Tiziana, Rubense. Barokní kostel svatého Antonína Paduánského z let 1675 – 1680 si necháme na jindy, dnes jen pohled od silnice.
Dojdeme na rozcestí Mlýnce, občerstvíme se klobásou a vhodným pivním mokem, znovu se pokocháme pohledem na tu krásnou scenérii a jede se domů.
Každý výlet do Českého středohoří je neopakovatelný určitým zážitkem, vysoké čedičové kupy, jindy znělec, hradní zříceniny, které korunují dominantní vrcholy, je to krajina, jež u nás nemá obdoby, kdo se do ní zamiluje, musí se vracet. Mám před sebou kresby hradů od Karla Hynka Máchy, vyobrazení Ostrého pochází pravděpodobně z roku 1833, obdivuji nejen dílo básníka, ale i cesty, skvělá dokumentace i pro současnost. Poutník Karel Hynek Mácha byl Českým středohořím tak uchvácen, že ho považoval za svůj domov.
Text a foto: Květa Roznětínská
