Letošní nevydařené babí léto pomalu končí, na závěr ukázalo aspoň několik slunečných dnů, ale noční teploty se nebezpečně přiblížily bodu mrazu. Ze stromů začíná opadávat první listí, máme tu podzim s typicky mlhavými rány a to sobotní, 29.9. 2013 je právě takové. Teploměr v 8.00 hod ukazuje jeden stupeň nad nulou a když vyjíždím přes lesík do otevřené krajiny, není vidět ani nedaleký Říp. Na výlet ne zrovna nejlepší den, ale doufám, že se viditelnost časem trochu zlepší, protože se chystám probádat místa, která ještě neznám. Těch je naštěstí pořád dost, pro dnešek jsem si vybrala dva kopečky u Libčevsi, Kamýk a Vraník. Kamýk patří mezi Evropsky významné lokality pro výskyt vzácných druhů hmyzu (přástevník kostivalový), Vraník je zase známý jako mykologická rezervace.
Místo do Všechlap se omylem dostanu do Lahovic, což celkem nevadí, i toto je dobrý výchozí bod. Zamířím napřed na Kamýk (437 m), zatím ho znám pouze zdálky, kdy mi připadal jako velmi strmý suk, ale zblízka takový není, spíš připomíná moje oblíbené Křížové vršky. Stoupám pomalu nahoru východním úbočím a prohlížím si, co na něm roste. Rostlinstvo je na těchto lounských kopečcích velmi podobné, pcháč bělohlavý, ožanka kalamandra, pelyněk pontický, zběhovec ženevský, hvozdík kartouzek, hlaváč žlutavý, vlnice chlupatá, mochna písečná, chrpa latnatá a čekánek, pár rostlinek omanu hnidáku a starčeku lepkavého. Velmi hojný je tu řepík lékařský, jehož dozrávající šešule s háčky se tak snadno přichytávají na šaty, tkaničky u bot a psí srst. Moje malá irčanka je jimi po chvíli přímo obalená. Nechybí ani zvonek okrouhlolistý, který roste snad úplně všude, na skalách, na suchých i vlhkých loukách, v lesích, má tak široké pole působnosti jako málokterá rostlina. Objevím i žloutnoucí lodyhy hlaváčku jarního.
Mlha se postupně ztrácí, slunce začíná hřát a já začínám odkládat svrchní vrstvy oděvu. Tenhle stepní čedičový kužel s typicky zarostlým úpatím, z východní a západní strany jakoby zmáčknutý, má nahoře úzký, krátký hřebínek, logicky protažený severojižně. Na severovýchodním a jižním úbočí z něho vyčnívají rozeklaná skaliska, další, jednotlivá a menší, jsou roztroušená po svazích až k úpatí. Ani kruhový výhled není marný, severně na Lísku a Hradištko, východně na Libeš, Lounek, Křížový vrch a vzdálenější Házmburk, jižně na nejznámější lounské kopce a západně na Milou, Číčov, Vraník a sousední vrchy. Protože je sobota a z okolních vesnic sem není daleko, dostaví se záhy další a další návštěvníci. To už mám ale vše prohlédnuto, nafoceno a jsem na odchodu.
Ani nevím, jestli na Vraník vede nějaká cesta, využívám výhody strnišť a namířím nejkratší trasou k vytčenému cíli. Na sklizených polích se dají nalézt různé polní plevely, některé z nich patří v současné době k ohroženým druhům. Na takové dnes štěstí nemám, zahlédnu pouze nejčastější drchničku rolní, rozrazil perský a méně běžnou bračku rolní a kakost dlanitosečný. To už je přede mnou Vraník, dvouvrcholový čedičový kopec protažený přibližně od východu k západu. Jeho severní strany jsou, stejně jako na jiných středohorských kopcích, zalesněné, východní a jižní část vyššího vrcholu (483 m) tvoří ukázková, kamenitá step, podobná té na Oblíku či na Křížových vršcích, včetně rostlinné skladby. Co mne však upoutá hned jak na něj vstoupím, je až neskutečné množství bedel vysokých. Desítky a desítky velkých, světlých klobouků svítí na dálku a rostou si, kde se jim právě zamane, ve vysoké zasychající trávě, mezi pelyněkem pontickým, vmáčknou se pod pichlavou máčku ladní, vyloženě stepní houby, které sem prostě patří. Starší exempláře mají klobouky vlivem slunce a povětří nahnědlé, ztvrdlé a kožovité, mladší se pozvolna narovnávají ze zárodečného kulovitého tvaru. Tak tohle je asi jediné místo v Čechách, kam nevtrhla letošní invaze houbařů, ani já neodolám a uložím některé do malé tašky, vláčím se s nimi pak celý zbytek dne. Teď ale stoupám po nízkých, terasovitých stupíncích skalnatého svahu nahoru, setkávám se s růžicemi divizny brunátné, s černými hrozny odkvetlého kozince cizrnovitého, šedavými lusky kozince sladkolistého, kavylem vláskovitým, vousatkou prstnatou, se stále kvetoucím seselem fenyklovým, pamětníkem rolním, tolicí srpovitou, rozrazilem klasnatým, zběhovcem ženevským, velmi hojným hlaváčem žlutavým a hvozdíkem kartouzkem a dalšími kvetoucími či již nekvetoucími rostlinami.
Viditelnost se výrazně zlepšila a výhledy jsou odsud překrásné, na Oblík, Srdov a Brník, na Ranou, Dlouhou, Číčov, Svinky, Záhorní horu, ostře napravo pak na Bořeň, Zlatník, Želenický vrch aj. Úplně na samém vrcholu najdu malou povalenou dřevěnou lavičku, sedět se na ní nedá, tak se rozložím hned vedle ní. Oběd s výhledem na Oblík a spol., Křížové vršky a panorama ostatních vrchů hned chutná o něco víc a když mi pohled sklouzne dolů, před špičkou pravé boty spatřím čistě bílý kvítek hvozdíku kartouzku, jeden jediný a vidím ho v této barvě poprvé. Po vychutnání oběda a výhledů se vydám na druhý vršek. Přejít na něj se jen tak nedá, sedlo mezi vrcholy je hustě zarostlé křovinami a vším možným plevelem, musím dolů na pole a pak zase vzhůru. Mohla jsem si ušetřit námahu, tahle druhá polovina dvojvrchu není zdaleka tak pěkná, úpatí je zarostlé stejně jako sedlo, prodírám se vysokou trávou a kopřivami mezi starými ovocnými stromy, i tady zahlédnu tu a tam bedlu, stepní lysina je až nahoře a mnohem menší, menší je i výběr rostlinstva. Nejzápadnější cíp lysiny zarůstá hustě mladé trnkoví, po kterém se s dravou chutí plazí a omotává opletka křovištní. Nelíbí se mi tu a otočím se k návratu. Jsem znovu na strništi, slunce hřeje až příliš, přes tašku s bedlami přehodím svlečenou bundu a kráčím dál jen v tričku, kdo by to byl ráno řekl? V klidu a tichu se ozývá jen hlas káněte, kroužícího kousek nad námi. Zbavím sebe i fenku kuliček řepíku a vracíme se nazpět. Zaujmou mne dva nízké kopečky na konci rozsáhlého pole pod Vraníkem, zajdu až k nim, ale kromě pěkných výhledů, zejména na právě opuštěný Vraník, na nich nic zajímavého není. Cesta zpátky není tak jednoduchá, jak jsem si představovala, musím se proplétat, někdy i proplazit zarostlými remízky, oddělujícími jednotlivé obilné lány. Konečně se propracuju ke Kamýku, je to dřina a tahle zarostlá úpatí aby čert vzal! Kdo se má jimi pořád prodírat! Pod jižní strání k mému potěšení prochází zarostlá polní cesta, vydám se po ní, mohu si prohlédnout kopec zespoda a odjinud, než dopoledne. A navíc přicházím na místo se silnou atmosférou. Všude, kam se podívám, se rozvalují obrovské balvany, odlomené z masivu zřejmě povětrnostním rozrušováním horniny. Působí majestátně a zvláštně, vyvolávají představu zkamenělého stáda.
Doplním si v duchu seznam rostlinstva o žluťuchu menší, jejíž podzimně zezlátlé listy tvoří docela slušný porost a zahnu kolem východního svahu přes strniště zpátky do Lahovic k autu.
A co dodat závěrem? Snad jen, že bych přála podobný pěkný den každému, kdo se tak rád toulá krajinou, jako já.
Zdena Vojtíšková