Ospalé sobotní dopoledne 13. června 2015 na zubrnické návsi narušil krátce před devátou příjezd linkového autobusu od Ústí nad Labem, z něhož vystoupili účastníci jubilejní desáté botanické exkurze pořádané občanským sdružením Středohoří sobě. Když se k tomu pak připočetli další účastníci, kteří na místo srazu dorazili autem a v jednom případě i kolmo, čítalo celkové množství zúčastněných 35 neplatících osob.

Po nezbytném úvodním slovu jsme se záhy po deváté vydali ve směru Buková hora, tedy na 10. nevyšší horu Českého středohoří s nadmořskou výškou 683 m (přehled nejyšších vrcholů Českého středohoří zde). To sebou neslo i značná pozitiva, neboť v těchto "horských" polohách bylo lze snážet nástrahy parného počasí podstatně lépe než v nížině. Problém s horkem se navíc pokusil hned na počátku exkurze rázně vyřešit i jeden z dvojice ostřílených botanických průvodců Karel Nepraš - Roman Kroufek a to utržením rozrazilu rezekvítku, lidově zvaného bouřka. Pro úplnost zbývá dodat, že odborný výklad výše zmíněného botanického dua byl umně doplněn o zajímavosti ze světa hub a to mykoložkou Lucií Zíbarovou.

Cesta ubíhala dobře a to po lučinách i lesními porosty, mezi nimiž začalo se vrůstající nadmořskou výškou nápadně přibývat buků. Konečně jsme narazili i na hlavní lákadlo dne, tedy plicník lékařský pravý i jeho dvojníka plicník tmavý, o jejichž problematice jsme se dozvěděli mnoho zajímavého. Zpestřením bylo i několik slov o historii opuštěných vesnic a to při průchodu pozůstatky zaniklé vsi Stará Homole. To jsme se již přiblížili na dostřel k samotnému vrcholu Bukové hory, kde jsme si na palouku před zavřenou horskou chatou "Děčínská bouda" dopřáli i dlouho očekávaný a vydatný odpočinek se svačinou.

Když jsme se nasvačili a pokochali krásným výhledem do Verneřické pánve, vyrazili jsme kolem mohutného betonového televizního vysílače, který je se svou špicí dosahující nadmořské výšky 887 m nejvýše položným bodem Českého středohoří (výška vysílače založeného v nadmořské výšce 664 m je 223,4m), k Humboldtově vyhlídce, situované na samém vrcholu Bukové hory. Zde se nám opět naskytl úžasný výhled, tentokráte do dramatické krajiny labského údolí, zakaleného však poměrně hustým oparem. Zde zaznělo několik slov o hradech, které je odsud možno spatřit, poté jsme vyhledali osvěžení v tzv. ledové jámě, která se nachází nedaleko pod vrcholem. Na led ani sníh jsme tam dle očekávání již nenarazili, rozdíl mezi vnitřní a venkovní teplotou byl však velmi razantní.

Nadešel čas sestupu, oblohu začala zatahovat blížící se bouřka a my jsme se vydali zdolat posledních 554 výškových metrů, které nás dělily ode dna labského údolí u Malého Března. Cesta ubíhala rychle a kdyby ji naši odborní průvodci nezdržovali svými výklady, uběhla by jistě rychleji. A zajímá Vás, jak to dopadlo? Dobře, prošli jsme ruinami zaniklé obce Vitín, nezmokli jsme (bouřka přišla až hodinu a půl po nás) a všichni jsme se (doufám) po téměř dvanáctikilometrové botanické šlapačce dostali v pořádku domů.

Z Středohoří sobě, o.s. zapsal Jiří Šedivý

Související články
Exkurze po zaniklých vsích na Bukové hoře
Výlet na Bukovou horu
Zubrnice a Buková hora