Tak nám ráno v rozhlase oznámili, že včera byl poslední tropický den letošního léta. Vítaná zpráva! Déšť a bouřky by měly být na Moravě a ve Slezsku, jinak zataženo až polojasno, odpoledne protrhávání oblačnosti. Príma, na takový den už dlouho čekám. Je sobota 27.8. 2011, ruksak je rychle sbalen a jede se. Kromě psí kamarádky beru sebou ještě výletuchtivou známou. Namířeno máme do Zubrnic, odtud na Bukovou horu a dál, na ledové jámy, Ptačí kameny a zříceninu Vraty, dř. Rattenstein, která se nachází při Rytířovské cestě.
Je zataženo, ochladilo se a když projedu křižovatkou před Svařenicemi, vidím Hradiště a Plešivec v husté, šedé cloně, která vypadá jako déšť. V Polepech odbočuji doprava, tímto směrem je jasno a když dorazíme do Zubrnic, je počasí takové nijaké, zataženo, ale takhle to může klidně trvat celý den.
Zubrnice jsou víska velice malebná, s bohatou sbírkou lidové architektury a jiných zajímavostí, některé sem byly přenesené odjinud. Uděláme krátkou prohlídku, skanzen, překrásná barokní studna z r. 1695, socha sv. Jana Nepomuckého z r. 1723, barokní kostel sv. Máří Magdaleny rovněž z r. 1723, před ním vedle schodiště smírčí kříže. Když jsem tu byla předloni, viděla jsem kříže tři, nyní jsou zde jen dva. Projdeme mezi úpravnými domky k železničnímu muzeu, potěším se pohledem na staré vlaky, podobnými jsme jako děti jezdívali na Sázavu, a na rovněž historickou, pákovou ruční drezínu, kterou mohou návštěvníci využit ke krátké projížďce. Ale před námi je dnes jiný cíl, tak se poohlédneme po červené značce, která by nás měla dovést na Bukovou horu a vyrážíme.
Cesta vede zpočátku kolem Zubrnického potoka, který se o kus níž vlévá do potoka Lučního, při němž byla zbudovaná nová naučná stezka. Mineme ještě několik stavení se zahradami a balkony obsypanými květy. Potok lemuje záplava kakostu bahenního, před námi je bukový hájek a cesta se tu větví, doleva značka červená, doprava zelená. Když nahlédnu do mapy, tak tam zelenou značku nenaleznu, budu si muset pořídit novější mapu. Tato je vydaná v r.2001 a od té doby došlo k řadě změn. Pokračujeme po červené. Za hájkem je rozlehlá louka, která je využívána jako pastvina pro dobytek, cesta je přeťatá drátem. Po chvilce váhání drát podlezeme, jiná možnost není, ale žádné krávy se v dohledu nepasou, tak jdeme nerušeně dál. Vidím všude kolem spoustu lučních květin, konopici sličnou a pýřitou, chrpu luční, třezalku tečkovanou, dobromysl obecnou, řebříček obecný, řepík lékařský, starček přímětník, černýš hajní, komonici lékařskou, čekanku obecnou a řadu dalších. Po několika vystoupaných metrech se před námi objeví televizní vysílač na Bukové hoře, patří k nejvyšším u nás a jak jsem se dočetla, slouží i pro jiné mobilní sítě. Buková hora (683m), je čedičová dominanta verneřického středohoří. Její porost tvoří, jak jméno napovídá, převážně letitý bukový porost, v němž se daří spoustě vzácné květeny.
Vstupujeme do lesa, cesta je místy silně blátivá a kolem ní lesní květiny, kokořík, konvalinka, plicník tmavý, mařinka vonná aj. Poněkud se sešeřilo, pod keříky kolem cesty svítí žluté kvítky mléčky zední. Odněkud shora je slyšet motorové pily a pády lesních velikánů. Následuje loučka, na ní několik posedů i další květiny, rdesno červivec, lnice květel a pak už vidíme dřevaře a množství pokácených, mohutných stromů. Cesta pokračuje opět lesem, bukovým i dubovým. Teď už je vyloženě šero, déšť je na spadnutí. Ze zatáčky opět zahlédnu vysílač, dál je lesní komunikace v dost hrozném stavu. Louže a bláto, rozježděné traktory, není možnost někudy odbočit a tak se snažím, jak to jde, ten rozčvachtaný úsek zdolat. Moje fenka se mi přitom plete pod nohama, ani pro ni to není příjemné. Jak se ji snažím obejít, uklouzne mi noha a už se řítím do záplavy bahna. Pád naštěstí zastavím rukou, jsem jen nepatrně zamazaná, ale nohy v sandálech a levá ruka jsou mazlavým bahnem obalené důkladně. Do toho začíná pršet. V lese je skoro tma, jdu rychle dál a pod rozložitou korunou buku se na chvíli zastavím a snažím se očistit, jak to jde. Ocenila jsem listy kontryhele, drží se v nich výborně voda a díky nim jsem se dala jakž tak do pořádku. Po chvíli nás dohoní moje společnice, cestu prošla bez úhony a kráčíme tím nyní nevlídným lesem dál. Míjíme cedulku, hlásající, že opodál bývala osada Stará Homole. Narážíme znovu na zelenou značku, bohužel u ní chybí orientační ukazatelé, nevíme tedy, kam vede. Ze široké cesty se odvíjí úzká pěšinka doprava a nahoru, červ.zn. tam směřuje také, cestička je uprostřed vymletá do hlubokého korýtka přivalovými dešti, ale jít se po ní opatrně dá. Přivádí nás na další širokou cestu, ale na jakou! Je v mnohem horším stavu, než ta předchozí. Naprosto zdevastovaná lesními stroji, stahovaly po ní silné kmeny, které ve vlhké půdě vyhloubily hluboké rýhy. Projít se tudy prostě nedá, obcházíme tu spoušť lesem, překračuji vyvrácený stromek s červenou značkou. Tady turistika skutečně nemá šanci! Propracujeme se až na paseku, cesta vedoucí po jejím okraji je pokrytá obrovskými haldami silných, smrkových větví z odtažených stromů. Brodíme se hlubokými mezerami mezi hromadami větví, až je cesta opět volná a docela slušná. Les se od ní poněkud poodtáhl a na vzniklé světlině v přítmí září květy a semeníky vrbovky úzkolisté. Ještě pár kroků a nahoře vlevo mezi stromy prokukuje budova Děčínské boudy. Déšť slábne a na chvíli ustává. Když se vynoříme z lesa, je kolem nás mlha, v jejím oparu zahlédneme mohutnou konstrukci vysílače. Přes posekaný trávník dojdeme k Děčínské boudě, je tu liduprázdno a i když nám to připadá zbytečné, namíříme na Humboldtovu vyhlídku. Je pojmenována po proslulém přírodovědci a geografu Alexandru von Humboldtovi, který sem vystoupil v r. 1837 při jedné ze svých četných cest po Českém Středohoří. Kus krajiny odsud přece jen vidět je, zahlédnu nejprve zcela vlevo Sedlo, než ho znovu zakryjí mraky. Vyhlídka se stále mění, mračna jsou občas odváta stranou a objevují se i vzdálenější vrchy. Za lepšího počasí je výhled odsud určitě nádherný, v popředí kotlina Lučního potoka, odleva Sedlo, Kalich, Liščín, Panna, za nimi hřeben Dlouhého vrchu, vpravo kaňon Labe s přilehlými městy - Ústí nad Labem, Neštěmice, nad ním Vysoký Ostrý a další kopce a kopečky. Z lesů stoupají páry, je to tuze krásné, na okamžik je vidět i Milešovka.
V takovém počasí a po takových cestách nemá smysl jít dál. Ledová jáma, Ptačí kameny a Rattenstein se odkládají na jindy. Před zpáteční cestou se poradíme se správcem boudy, kudy jít, abychom obešly ten ošklivý úsek. Pošle nás dolů loukou, měly bychom pak narazit na značku. Znovu se rozpršelo, drobně, ale vytrvale. Na louce nahoru a dolů pojíždí traktor, seče trávu i v tom dešti. Traktorista nás znovu nasměruje dolů a doprava, než sestoupíme, stihne kolem nás několikrát projet, pokaždé se přitom na nás usměje. Začínají mne zábst mokré nohy. Ale nezabrání mi to ocenit pěknou vyhlídku a také si všímám rostlin, ta fialová záplava je marulka klinopád, rozemnu lístek a cítím silnou vůni. Pokosení trávy odkrylo nízké, k zemi přisedlé listy a květy kozince sladkolistého. Pod loukou na stromě zahlédneme zelenou značku, setkáváme se s ní dnes již poněkolikáté a tak se po ní vydáme, doprava, jak nám poradili, měla by nás přivést na známou cestu. Mít novou mapu, mohly jsme si tuto zacházku ušetřit, ale byla by to škoda, protože tohle je nejpěknější část cesty. Les i pěšina jsou neporušené, v příšeří působí velice tajemně. Moc se mi tu líbí. Stezku ve svahu vyrovnávají kamenné zídky, vedle obrovského staletého buku se nachází malá stavba se stříškou, zřejmě bývalá studánka. Pár metrů dál jsou rozvaliny dávných domů, ocitly jsme se v zaniklé osadě Velké Stínky. Zastavím se zde a porozhlédnu, místo má silnou atmosféru. Snad se podaří pár fotek, v takovýchto případech nerada používám blesk.
Dál už to jde rychle, přes průsek, kudy vede el. vedení se dostáváme na červ. značku, rozblácenou cestou na kravskou pastvinu a na beztak špinavé nohy si tam nabalíme hromady lepivého jílu. Před prvními chalupami je naštěstí možnost se v potoce umýt. Postavím se do toho horského potůčku i s botami, opláchnu cákance na nohách a zanedlouho jsme opět v Zubrnicích. Vyhledám tam turistickou orientaci, které jsem předtím nevěnovala pozornost, zelená značka vede přes bývalé (německé) osady Starou Homoli, Velké Stínky a Vitín až do Malého Března.
Protože jsme poměrně brzy zpátky, zbývá ještě čas na návštěvu skanzenu.
Přes nepřívětivé počasí nebyl výlet špatný, lesní rostlinky a hlavně nová značka jsou inspirací k další návštěvě. Myslím, že nejlepší by bylo zajet sem někdy na jaře, projít si tu zajímavou zelenou značku, která, lépe než červená, ukazuje, jak je Buková hora krásná a třeba se pak pokusit dojít i na Ptačí kameny a Rattenstein.
A ještě něco - nespoléhat se na předpověď počasí.
Zdena Vojtíšková