Určitě jsem si nevybrala pro návštěvu tří kopců v lounském středohoří ten nejvhodnější den, od rána hustá mlha, ale tahle inverze trvá již kolik dní a kdoví, kdy skončí. Již dlouho jsem nikde nebyla a moje toulavé boty si potřebují zase někam vyšlápnout.

Je sobota 1. listopadu 2014, vidět je sotva na pár metrů, nicméně odhodlaně mířím na Oblík, Srdov a Brník. Cestou nezahlédnu z krajiny nic, jen stromy kolem silnice, nad křižovatkou ke Třtěnu a Děčanům je mlha tak hustá, že musím jet hodně pomalu. Jen doufám, že nepřehlédnu odbočku na Mnichov, ale obávám se zbytečně, na malé parkoviště pod kapličkou v pořádku dorazím. Vytáhnu z auta ruksak, foťák a malou psí holku a vydáváme se po mokré a mazlavé polní cestě k Oblíku. Vidět z něho není vůbec nic, jen nalevo se v mlze slabě rýsuje obrys Srdova a to ještě jen chvílemi. Stoupání podzimní doubravou mezi mechem porostlými suťovými balvany není bez půvabu a nahoře mne dokonce přivítá slunce, které vykouklo na malý okamžik, aby se opět ukrylo za hustý závoj oparu. Připadám si jak na ostrůvku v šedobílém moři, procházím zvlněnou náhorní planinou a prohlížím si rostlinky, které odolaly nedávným nočním mrazíkům, tihle vytrvalci jsou ostatně všem středohorským tulákům dobře známí, len rakouský, mateřídouška panonská, bodlák nicí, hlaváč žlutavý, hvozdík kartouzek, mařinka psí, pelyněk pontický, tu a tam modrý kvítek hadince a ještě několik dalších. Kvete toho pořád dost a vůbec nejčileji si počíná jahodník trávnice, takové množství bílých květů a přitom je jasné, že jahody již letos žádné nebudou. A navzdory počasí přicházejí další návštěvníci. Sestupuji nazpět barevnou doubravou, v sedle mezi oběma kopci je viditelnost o něco lepší, na Srdově jsou už rozeznatelné skály a při pohledu nazpět se z mlhy vynoří i Oblík. Na jihozápadním svahu Srdova je vyřezána část náletových dřevin, materiál je úhledně vytříděný na dvě hromady suchých korun a na ořezané kmeny a kmínky. Úzkou pěšinku v mokré trávě lemuje špalír z rozvětvených a zaschlých lodyh voskovky menší, zabarvené došeda působí velmi dekorativně a rovněž ozdobných pcháčů bělohlavých, tvořících tmavé vertikály v jinak již bezbarvé stráni. Při výstupu po rozeklaných skaliscích míjím keře, z nichž většina je již bez listů, potěším se početnými drobnými kvítky silenky ušnice a zelenými růžicemi dvouletek, trýzelu škardolistého, hadince obecného, chrpy latnaté a jiných.

Jsme nahoře a najednou, jak to v tuto roční dobu po poledni často bývá, je nebe modré a krajina zalitá hřejivým sluncem. Opar poněkud ustupuje, vzadu vedle Oblíku se vynořila Raná a napravo od ní i slabě tušitelná linie Milé. Najdu si kamenné sedátko a poobědvám. Na nedaleký plochý kámen usedla babočka admirál a vyhřívá si křidélka na sluníčku. Další pěkný obrázek vytvářejí siluety travin a suchých chrp proti Oblíku a Rané. Je tu krásně. Po příjemném posezení pokračujeme dál, přejdeme po úzkém zakřiveném hřebínku a ještě než sestoupíme do modřínového háje, se kolem stezky zamodrají velmi hojné květy rozrazilu rezekvítku. Dole v úžlabině se otočím, Srdov mám nyní v protisvětle a na jednom z červených šípků se proti zamlženému kuželu kopce zatřpytí krůpěj rosy. I na Brníku nacházím kvetoucí rostliny, mochnu písečnou, ožanku kalamandru, čistec přímý, ale nejvíc mne upoutá nečekaná záplava bílých květů pod vrcholovými skalními varhany, září v tom poněkud potemnělém koutě až neuvěřitelně, patří turanu ročnímu, je to sice "obyčejný plevel", ale tady si na sobě dal záležet. Vystoupím nad sloupkovitá skaliska, porostlá tařicí skalní a zahlédnu stěží patrné Křížové vršky a Malý vrch, třetí kopeček, Šibeník, viditelný není. Na přilehlý lesík vrhá nízké slunce dlouhý stín Brníku.

Rozhoduji se, kudy se budu vracet, buď to vezmu polní cestou z úzkého sedla přes okolní louky, nebo znovu přes Srdov. Volím Srdov, času zbývá dost a Srdov mám z této trojskupinky nejraději. Stoupání je z této strany snazší, minu modré květy rozrazilů, nechávám se okouzlit malebnou scenérii holých větví keřů proti nevýraznému slunci a když se ještě jednou ohlédnu na vzdalující se kopce Křížových vršků, spatřím na prostředním Malém vrchu bělavé body, pohybují se, rozlévají se do stran a kupředu až rozeznám velké stádo ovcí. Zrovna když mne zaujme několik ještě zelených klasů kavylu vláskovitého, slabě se kývajících v mírném vánku, zaznamenám náhlou změnu v počasí, jakoby se najednou sešeřilo a všechno kolem dostalo šedavý nádech. Po jižním svahu se přes úzký hřebínek táhnou průsvitné, bílé závoje, lehce se vznášejí a rozplývají směrem k Mnichovu. Slunce stěží proráží tento nový nápor mlhy, slabě viditelná Chožovská hora nalevo zmizela úplně, vystřídal ji hustý, mléčně bílý chuchvalec. Ztratila se i Milá a téměř celý Oblík. To už jsme na konci hřebínku, černé skály vypadají nad bílým mořem jako příď korábu, v údolí pod námi se převalují cáry a kotouče, spirálovitě stoupají aby se v úzkých pruzích nechávaly odnést k severu. Tohle představení si nechci nechat ujít, tohle se každý den nevidí a tak se na chvíli posadím. Obraz se stále mění, tu se vynoří špička Oblíku, vzápětí mizí a zřetelné jsou jen stromy na příkré jižní stráni, až nakonec nad vrcholem naroste protáhlý, oblý mrak, podobný sopečnému. Vůbec se mi odsud nechce, ale je čas k návratu. Jak tak kráčíme stejnou cestou, po které jsme přišly, překvapí mne pohled na Srdov sice stále potažený bílým pásem, nad ním ale září modrá obloha. Protější Oblík vyhlíží stále dramaticky, mrak však někam odplul, zahalené zůstává jen úpatí a slunce prozářilo stromy a louky kolem něho. Tento pohled znamená pro mne dnešní rozloučení. I přes nevábný začátek to byl nakonec přece jenom pěkný den.

Zdena Vojtíšková