Příjemné, teplé počasí ustoupilo studené frontě, která sebou přinesla i déšť. Dnes, tj. v úterý 11.10.11, konečně nastal den, kdy od rána neprší, obloha je sice zatažená šedivými mraky, ale ať, už mám toho posedávání doma dost, jedem! Původní program jsem během cesty několikrát změnila, ale když jsem za Libčevsí zahlédla ty tři stepní kužely, bylo rozhodnuto. Podívat se sem chci už dávno, neboť jsem tu ještě nebyla a i když již nemohu očekávat žádnou bohatou květenu, kterou bych tu nepochybně nalezla v dřívějších měsících, alespoň se rozhlédnu po krajině.
Auto odstavím u silnice mezi Libčevsí a Mnichovským Týncem, chci ho mít poblíž, protože to vypadá, že by každou chvíli mohlo začít pršet. Po levé straně silnice se rozkládá částečně zalesněný Mlýnský vrch, na straně opačné moje vyvolené kopečky - Šibeník (344), Malý vrch (375) a Křížové vršky (386). Jak tak kráčíme se psí společnicí přes strniště k menšímu ze dvou vrcholů Šibeníku, najednou se ukáže sluníčko, rázem projasní a vybarví okolní krajinu. Také ovšem upozorní, že některé stromy začínají červenat a žloutnout, je tu zkrátka podzim. Spoustě květin to vůbec nevadí a kvetou si klidně dál. Hned na úpatí vršku potkávám kozlík lékařský a množství dalších, většinou běžných rostlin, ale pěkných, např. řebříček obecný, starček přímětník, chrpu latnatou, šalvěj hajní a přeslenitou, hvozdík kartouzek, kozinec sladkolistý, lnici květel, chrastavec lesní, aj. Vítr vyfoukal z vysoké trávy mokrost a tak úzkou stezkou, vyšlapanou od lidí, nebo od zvěře, vykračujeme na první z kopců. Výhledy jsou odsud kruhové a překrásné, za druhým, vyšším vrcholem Šibeníku se tyčí další dva sousedící kopce, v pozadí orámované z jedné strany Ranou, z druhé Oblíkem, západním směrem se díváme na Milou a dál pak na Dlouhou, Číčov, Hradištko, Lísku atd. Bohužel netrvá dlouho a slunce zmizí za tmavými mraky, zůstane jen pošmourný, nevlídný den a vítr, který postupně nabírá na síle. Přejdeme přes druhý vrchol a namíříme na Malý vrch. Mezi ním a Šibeníkem se nachází ještě jeden kopeček, tak nízký a nevýrazný, že ani není označený na mapě. Potkáváme celé velké porosty odkvetlého, suchého pcháče bělohlavého, oman britský, při okraji zoraného pole mléč rolní. Malý vrch má rozlehlé úpatí, porostlé ovocnými stromy a náletovými křovinami, takové má ale i spousta jiných kopců ve Středohoří. Nacházím nejpříhodnější místo k výstupu a posléze úzkou pěšinku, po které stoupáme, dost příkře, až na vrchol. Míjíme přitom větší i menší čedičové výčnělky a skalky, kterými je horní část kopce posázená. Mezi kameny zahlédnu kostřavu sivou, o něco níž skvrnité listy voskovky menší, přímo na vrcholu vedle nevysokého, koláčovitého skalního útvaru se to přímo stříbří nízkým, žlutě kvetoucím pelyňkem, když rozemnu lístek, vůně připomíná chrysantémy. Můj prvotní odhad, že si tu fotím pelyněk pravý, se doma u počítače nepotvrdí, jedná se o pelyněk pontický, který se řadí mezi ohrožené druhy. Pěkných rozhledů si také příliš neužiju, neustále vane silný, studený vítr, který nás nutí k rychlejšímu pohybu. Sestupujeme do sedla mezi Malým vrchem a Křížovými vršky, všude kolem opět porost suchých rostlin pcháče bělohlavého, současně s novými, zelenými růžicemi, neboť tento krásný pcháč je rostlina dvouletá. Dále procházíme kolem kvetoucích skupinek omanu britského a bělotrnu kulatohlavého, všimnu si i jednoho bodláku nícího. Pěšinka stoupá na náš poslední vrch, vyhýbá se trnitým křovinám a nízkým stromkům, pod nimiž se v trávě zamodrá jeden kvítek hlaváče šedavého. I při tomto výstupu nás stezka vede mezi čedičová skaliska a skalky, téměř u vrcholu přecházíme přes zajímavě rozložené velké, ploché balvany na malou planinku s lavičkou. Podobnými kameny je posetý také svah směrem k Srdovu a Brníku. Na hezké lavičce ve společnosti rostlin, jako je opět pelyněk pontický, chrpa latnatá, tolice srpovitá, mochna písečná a jestřábník chlupáček, by bylo příjemné posezení s úžasnými výhledy, kdyby tolik nefičelo. Povšimnu si, že by se odsud dalo pokračovat cestou lemovanou stromy mezi dvěma lány až na Srdov. V jedné chvíli, když jsem zrovna usazená na skalce a snažím se vyfotit drobné trsy jestřábníku, vítr přejde v mohutnou vichřici, mám pocit, že se kopec pode mnou kývá dopředu a dozadu, ale je to jenom iluze, to vichr hýbe se mnou a tiskne moje záda s ruksakem na velký kámen za mnou. Náš sestup z tohoto jinak pěkného místa se podobá úprku. Omrknu, kudy se nejsnáz dostat dolů a jdeme, mezi starčeky přímětníky se zářivě žlutými květy, kolem jabloně obsypané granátově červenými jablky, přes skupinky omanu britského a dalších suchých rostlin pcháče bělohlavého. Obcházíme kopce přes okolní pole, jen na úbočí Malého vrchu se musíme vrátit mezi keře a stromy, naštěstí jsou ve vysoké trávě vyjeté koleje, které nás klikatě a občas i strmě vyvedou na další lán se zeleným ozimem, pak už polní cestou kolem Šibeníku k autu a honem dovnitř. V teple a bezvětří však ještě na právě opuštěné vršky smutně pohlížím, představovala jsem si, že se na nich zdržíme déle. Co dál? Mám nápad, pojedeme na oběd ke Kamenným sluncím, snad tam najdu místečko, kde budeme moci posedět a kam se na nás vítr nedostane.
Kdo by si snad představoval, že jedeme do nějakého hostince s tímto jménem, mýlil by se, jedná se o Národní přírodní památku, unikát, který nemá ve světě obdoby. Místo známé a vyhledávané, takže jenom stručně. Tyto zajímavé útvary byly vytvořeny v období třetihor při činnosti sopky. Při sopečném výbuchu bez výtoku lávy vzniklo hrdlo, do kterého napadal sopečný prach a úlomky jílu. Úlomky měly mnohem nižší teplotu, než stěny sopečného trychtýře, které se jimi ochlazovaly. Tím došlo k smršťování a následnému paprskovitému popraskání kamene kolem různě velikých, hnědých jílových jader, které představují střed sluníčka. V minulosti byl v nevysokém pahorku nedaleko obce Hnojnice, kde se tohle všechno kdysi odehrálo, otevřen lom, vytěžený materiál se požíval při výrobě cihel v místní cihelně. Odkrytou zajímavost objevil geolog doktor Malkovský a zanedlouho potom, v r. 1953 byla tato oblast vyhlášena chráněným územím, od r. 1992 Národní přírodní památkou.
Asi nejzajímavější "slunce", které má velké, hnědé jádro vyplněné rozpraskanou šedou horninou, jsem objevila při jedné ze svých minulých výprav na západní straně pahorku. Teď se sem tedy po nějaké době vracím. Na přední sklo auta sice dopadne pár kapek, ale naštěstí se nerozprší. Projdeme kolem lomu s Kamennými slunci k druhému, sousednímu návrší, i tady je část kopečku odkryta, kamenná slunce zde však nejsou tak nápadná a výrazná. Zato rostliny nacházím na každém kroku. Kvetoucí vlnici chlupatou, tu a tam modrý kvítek lnu rakouského, v létě jsem tu viděla i jeho bílou formu. Na skalním ostrohu pár pozdních kvítků mochny písečné. Drobné lístky patří odkvetlému kozinci dánskému, nevelké bílé okolíky seselu sivému. Pokouším se fotit, ale vítr mlátí tenkými lodyhami a ne a ne se na chvíli utišit. Vystoupáme nahoru,kde kvete mimo jiné chrpa čekánek. Jsou odsud krásné výhledy na Oblík a spol., Chožovskou horu, Milou, Dlouhou, Číčov aj. Horem se vrátíme k prvnímu, hlavnímu lomu a na jeho východním, bezvětrném úpatí si dáme konečně oběd, samozřejmě vytažený z ruksaku. Chvíli v tom příjemném prostředí posedíme, kochám se květy lnu rakouského, který jsem si právě vyfotila a žlutými květy jestřábníku, nedokáži ho přesně určit, snad by to mohl být jestřábník zední, některé jestřábníky se určují obtížně a pokud je to skutečně j. zední, bývá velmi variabilní. Přímo přede mnou se vypínají na dlouhých, silných stoncích, hlávky bělotrnu kulatohlavého, nedaleko něho běžná tolice vojtěška. Vyštěrkovanou silničkou pod námi se pak vydáme podívat se, kam vede, nikdy jsem po ní ještě nešla. Směřuje nahoru a mezi zoranými obilnými lány se stáčí doleva k obci Hnojnice. Těch několika desítek odpochodovaných metrů určitě nemusím litovat, i přes nepřívětivé počasí a nepříjemný vítr se mohu těšit nádhernými výhledy na všechny strany. Zaujme mne zvláštní skalní útvar na nedalekém kopci Baba, připomíná ženskou hlavu a napadá mne, že by, nebýt značné vzdálenosti, tvořil pěkný protějšek k vousaté, stařecké hlavě na Soudném kameni. Líbí se mi také pěkně v jedné čáře zarovnané vršky Lounek, Kvítel, Vršetín a Košťálov, mezi nimi vykukuje špička Milešovky, napravo od nich Házmburk, támhle zase.... a dost. Je tu sice krásně, ale začíná opět krápat, jede se domů.
I když jsem si díky vichru ze tří kopců u Libčevsi odnesla jen málo dojmů, Kamenná slunce hodně napravila a celá výprava rozhodně nebyla marná. Stejně sem zase někdy pojedu, tak co?
Zdena Vojtíšková
