Na dnešní den jsme si naplánovali výlet na poměrně málo známý
středohorský vrch Ovčín, který se zvedá do výšky 431 m nad mořem západně
od Lovosic. Na tento čedičový komolý kužel nevede žádná turistická
značka. Trochu se té cesty obávám, ale říkám si, že v nejhorším zůstanu
někde na úpatí, kde budu pozorovat květenu. a další zajímavosti.
Ráno začíná šedivou oblohou slibující déšť. Sedím ve vlaku a výlet
ponechávám osudu, kolem Kralup prší dost vydatně, V Roudnici už je po
dešti. V Lovosicích se oblačnost protrhává a sluníčko začíná nesměle
svítit, ale je dusno a kopečky v oparu, Milešovku si víc domýšlíme než
vidíme.
Louky podél silnice, to jsou barevné koberce utkané z trávy a květů
čekanek, kozí brady, třezalky, jestřábníku, divizny, vikve, chrastavce,
čičorky, hadince a dalších rostlin. Obilí zlátne...
Naše cesta vede vede po kraji lesa. Počasí je příjemné, občas zafouká
chladivý vítr. Vzduch krásně voní. Místy již kvete dobromysl a řepík,
fialový černohlávek, žlutý svízel syřišťový, kopretina chocholičnatá,
starček přímětník, bodlák obecný a chrpa luční. Poléhavé listy kozince
sladkolistého napovídají, že jsme v teplejší oblasti.
Všude kolem poletuje tolik motýlů - nejvíc bělásci, okáč bojínkový a
další hnědí okáči. Potěší nás babočka síťkovaná a babočka admirál. S
radostí konstatujeme, že letošní rok je na motýly mnohem bohatší než
loňský. Něco kovově zlatozelenavého se zalesklo v trávě. Brouk
zlatohlávek, který je v poslední době dost vzácný. Naposledy jsem ho
viděla asi před dvěma roky na Řípu.
Málem bychom přehlédli úzkou cestičku, spíše stezku zvěře, která
odbočuje vpravo do listnatého lesa a stoupá do vrchu. Napřed pozvolně,
ale pak strměji. Přivádí nás k malé loučce, s vysokou trávou třtinou
křovištní, kde kvete chrpa čekánek, hadinec, hvozdík kartouzek a
bělozářka větvitá. Potěšíme se tou krásou, máme tu i částečný rozhled
do kraje. Cestička nás přivádí ke "kamenné svatyni" - obrovským
čedičovým balvanům, které obdivujeme. Jsou pěkně vyhřáté sluncem a
doslova hýří barvami různých lišejníků - stříbřitě zelených, žlutavých,
rezavých a je tu také ten černý, s nímž jsme se setkali před týdnem na
znělcích Hrušovského vrchu. Vystupujeme mezi kameny a dostáváme se do
pásma hustě rostoucích keřů, ponejvíce šípků a trnek, také tu roste
kalina tušalaj s plstnatými listy. Cestička je tu uzoučká, tak akorát
pro jednoho člověka. Poslední strmé stoupání a jsme na vrcholu s
triangulačním bodem. Viktória! Tu cestu jsem zvládla!
Rozhlížíme se do kraje. Pěkný je pohled na Jezerku a vrchol Košťálova se
zříceninou, Sutomský vrch, Boreč, Lipskou horu, Lhotu, Milešovský Kloc a
Ostrý. Milešovka se nám stále schovává. Místo, na němž se nacházíme, je
úžasné. Malá náhorní plošina s kvetoucími hvozdíky, bělozářkami, chrpou
čekánkem, hlaváčem bledožlutým. Roste zde bílý čistec přímý, bodlák
máčka ladní, rozchodník velký a zaujme nás intenzivní vůně mateřídoušky.
Sluníčko žhne, a to mají motýli rádi. Nejvíc je tu okáčů bojínkových,
mihne se modrásek a tentokrát k nám zavítá i perla Českého středohoří,
otakárek fenyklový. Jeho třepotavý a rychlý let je fascinující. Na na
pár vteřin usedne, ale zas letí a vrací se, poletuje sem tam jakoby něco
hledal a po chvíli nachází - odněkud přilétne druhý otakárek a teď
poletují spolu a kolem sebe, rychle mění směry, stoupají, dotýkají se a
zase se rozletí a znovu... A již se objeví další dvojice otakárků...
Jsme svědky jejich svatebních letů... Nesmím zapomenout ani na včely a
čmeláky, kterých je tu také hodně, zejména čmeláků skalních, jsou černí
a mají výrazně oranžový zadeček.
Sedíme tu tiše a s nábožnou úctou k naší milované krajině a vůbec k
Přírodě, která j rozdává radost a pocity štěstí - je rájem na Zemi