Kdyby mi někdo, kdo dokáže nahlédnout do budoucnosti, předpověděl, že se následující den, tj. v sobotu 24.9.11 ocitnu na na vrchulu
Milešovky, určitě bych mu to nevěřila, neboť návštěvu
Milešovky jsem původně vůbec neplánovala. A přece jsem se tam nakonec dostala a došlo k tomu takto:
Moje nedávná výprava přes Chotiměř mi připomněla, že znám velmi málo kopce kolem Milešovky, myslím ty menší, Kamenec, Šibeník, Hrušovský vrch aj., tak jsem se rozhodla tuto mezeru ve vědomostech napravit a udělat si v těch kopečcích trochu pořádek. A také již dlouho toužím podívat se na Mannsteinův kámen, který leží nedaleko.
Takže ve zmíněnou sobotu vyrážím, můj cíl je obec Březno, která se nachází mezi Vlastislaví a Velemínem. Vyjíždím poměrně pozdě, protože je ráno silná mlha, nejen, že není vidět Říp, ale i mělnická elektrárna, která není od nás daleko, tone v hustém oparu. Ve slunci, kterému se občas daří mlhou prodrat, se bíle odrážejí pouze věže a komíny. Tahle mlha se opakuje již několikátý den, kolem poledního vždy poněkud pomine a musím doufat, že dnešní den nebude výjimkou.
Cestou se zastavím na chvíli nad Chodovlicemi, chci si vyfotit pohádkově zamlžený Házmburk. V Březnu nechám auto a se psí kamarádkou pokračujeme dál pěšky, po silnici. Nedaleko za obcí odbočuje široká polní cesta na nenápadnou vyvýšeninu, Mannsteinův kámen (326 m). Upoutal mne již dávno, když jsem tudy několikrát projížděla, má i zajímavou historii. V r. 1757, během sedmileté války mezi Rakouskem a Pruskem, byl poblíž tohoto vršíčku zabit pruský generál K.H.Mannstein, když prchal po prohrané bitvě u Kolína zpátky do Saska. Jak se tak blížíme se k tomuto místu, zahlédnu na úpatí kopečku poblíž vyčnívající čedičové skalky jakýsi šedý obdélník, takže si, já bloud, okamžitě pomyslím, že se jedná o desku s nápisem - památník, ale to se velice mýlím, jsme přece v České republice a šedý obdélník není nic jiného, než vyhozená matrace, která se příhodně vztyčila a navozuje mylnou představu. Opodál jsou další předměty, místní si zde vytvořili smetiště všech nepotřebných krámů. Jak brzy zjistím, častí návštěvníci zde nejen vyšlapali pěšinky, ale zanechali i množství dalších odpadků včetně igelitové tašky, nacpané prázdnými plastovými lahvemi.
Mám tyhle malé vršky ráda, žádný namáhavý výstup, téměř vždy pěkný kruhový rozhled a skoro pokaždé spousta zajímavých rostlin. Tento kopeček není výjimkou, i když se blíží konec září, kam pohlédnu, všude něco kvete. Ještě v poli ostrožka stračka, na úpatí vršku a dál pak lnice květel, chrastavec rolní, čičorka pestrá, jestřábník chlupáček, hvozdík kartouzek, jetel ladní, rolní a alpínský, hlaváč žlutavý, třezalka tečkovaná, čistec přímý, divizna knotovkovitá, rozchodník velký, pryšec chvojka, pryšec sladký a pryšec lesklý, mařinka psí a řada dalších. Jedna suchá, či spíš mumifikovaná lodyha bývala předtím asi kvetoucí zárazou. Při procházení a prohlížení rostlin málem šlápnu na zajíce, vyletí mi doslova pod nohou a peláší po poli pryč. Mlha značně ustoupila, výhledy jsou odsud pěkné, i když stále zahalené v oparu. Dívám se na Lovoš, Ovčín, Boreč, Jezerku, Sutomský vrch, Ostrý, Milešovku, Kletečnou, Kubačku aj. a vůbec se mi odsud nechce. I moje psí kamarádka je tu spokojená, ale nedá se nic dělat, mám na programu ještě Dubický vrch a je nejvyšší čas jít dál. Z malé okresní silničky se dostáváme na silnici silně frekventovanou a po ní do Velemína. Kolem nás frčí jedno auto za druhým, naštěstí je obec pokroková a má vybudovaný chodník, pátrám po modré značce a mezi motorestem a hernou ji konečně zahlédnu. Na konci obce míří doleva, po široké, vyštěrkované cestě a protože je sobota a pěkné počasí, potkáváme celé davy turistů. Před námi se vypíná Milešovka, za námi, v o něco větší vzdálenosti, Lovoš. Od této cesty jsem dost očekávala, hlavně orientaci v menších kopcích, kterými prochází, ale mezi stromy, které ji lemují, nejsou žádné výhledy. Vpravo na moment zahlédnu Kletečnou a Liščí vrch, vlevo se táhne zanedbaný ovocný sad, oplocený drátem, který posléze přechází v otevřenou pastvinu. Vstupujeme do lesa a začíná stoupání. Chci dojít jenom na Dubický vrch, na mapě je označen jako místo s výhledem, netuším ovšem, že značka vede jen po jeho úbočí a že ho vlastně míjíme. Putování se mi zdá již poněkud dlouhé a pořád lesem, vůbec nemám ponětí, kam až jsme došly. Konečně rozcestník! No to je ale překvapení! Po modré je to na vrchol Milešovky už jenom 1 km, po žluté bychom se dostaly na Paškapole a dál, ale to není náš směr. Co teď? Posadím se a vylovím z ruksaku pozdní oběd. Moc možností nemáme, buď jít dál, anebo zpátky. Na Milešovce jsem sice byla již dvakrát, jednou z Bílky, podruhé z Černčic, ale touto cestou jsem na ni ještě nešla a také mně napadá, že shora se pak dá jít zpátky jinudy, takže vzhůru na vrchol. Je to pěkný krpál, úzká pěšinka posázená placatými znělcovými kameny, potkáváme na ní další a další návštěvníky, ti jsou již ovšem na zpáteční cestě, zatímco my teprve jdeme nahoru. Kolem stezky se teď objevují nádherné, urostlé buky, nízké zídky pod nimi ohlašují konec výstupu. Ocitneme se na zčásti otevřeném prostranství, napravo je skrz plot vidět observatoř a jsme tady. Představovat Milešovku je určitě zbytečné, tak jen krátce, pro neznalé. Je to nejvyšší hora v Českém středohoří (836,6 m), údajně i největrnější, což nemohu potvrdit, protože při všech mých návštěvách panovalo naprosté bezvětří. Znělcový kužel s krásným rozhledem byl vyhledáván již v 18. století. Vystoupila na něj řada slavných osobností, např. A.Humboldt, J.W.Goethe, J.Neruda, J.Vrchlický a další. První útulek pro návštěvníky byl vybudován v r. 1825, později, v r.1850 byl nahrazen zděnou stavbou. Meteorologická observatoř s rozhlednou zde stojí od r. 1904. Větší část Milešovky byla vyhlášena za přírodní rezervaci na ochranu flory a fauny.
Prostranství pod věží je dnes přeplněné množstvím lidí i psů. To jsem tu ještě nezažila. Uložím unavenou kamarádku s miskou vody do stínu, smířím se se zamlženým výhledem, obětuji dvacku na vstupné a jdu na rozhlednu. I tady je živo, turisté s foťáky a dalekohledy, pod nohama se batolí dětičky, obejdu ochoz, udělám pár fotek a jdu dolů. Vedle mojí fenky je odložen malý jorkšíráček. Posadím se vedle nich do dřevěného křesla naproti vchodu do věže a vytáhnu zbytek zásob. Schovám malé množství vody na zpáteční cestu a vyrážíme. Poněkud mate, že sem nevede jiná značka, než modrá, cesty si jsou navzájem velmi podobné, je zapotřebí dát pozor na správný směr. O něco níž se přepojíme na červenou značku a po ní podnikneme dlouhý, náročný sestup až do Milešova. I když už je dost hodin, potkáváme ještě několik dvojic, mířících nahoru. Odněkud zdola je slyšet silný halas, vypadá to na fotbalový zápas a skutečně jsme zanedlouho u hřiště, přejdeme přes parkoviště plné aut a úzkou uličkou se dostaneme k rybníčku pod Milešovským zámkem. K původně renesančnímu zámku přibyla později rozsáhlá barokní přístavba, dnes to celé slouží jako domov důchodců. Napravo je z hlavní silnice odbočka k malému parkovišti a hospodě U mušketýra, my se vydáme doleva, na Velemín. Projdeme zbývající částí Milešova, zaujme mne opuštěný a neudržovaný barokní dvůr s poškozenou sochou nad jednou z bran. Na konci obce míjíme raně barokní (rovněž poněkud chátrající) kostel sv. Ant. Paduánského z r. 1675-1680, postavil jej, stejně jako přístavbu k zámku, italský stavitel Antonio della Porta. Jsem ráda, že jsem se rozhodla jít právě tudy, ze silnice bývají často lepší výhledy, než z turistických, značených cest. Přecházíme přes můstek, pod kterým protéká milešovský potok, nalevo zahlédnu vzorně upravené stavení bývalého Lučního mlýna, napravo chovný rybník, patřící již k Velemínu. Slunce, klonící se k západu, kreslí dlouhé stíny a dodává krásné krajině zvláštní kouzlo.
Kopečky, za kterými jsem se sem dnes vydala, již pro mne nejsou neznámé, tamto je Liščí vrch (422 m), vedle něho vrch Hrušovský (497 m), nad nimi se tyčí Kletečná (706 m). U prvních domů ve Velemíně se vyhneme silnici s hustým provozem, vykročíme doprava po široké polní cestě, ze které jsou opět úžasné výhledy. Cesta nás přivede na silnici, přímo naproti máme zase Mannsteinův kámen, netrvá dlouho a jsme v Březně u auta. Zpáteční cestu vykonám přes Sutom, chci se ještě potěšit pohledem do údolí Modly, na křižovatce za Březnem na chvilku zastavím, musím si udělat ještě pár fotek, zapadající slunce nádherně nasvítilo protější vršky, Plešivec, Oltářík a Solanskou horu.
Zanedlouho projíždím obcí Klapý a slunce nenávratně mizí za lounskými kopci. Hodiny na palubní desce ukazují 18.20 hod., dny se opravdu krátí. Strašně nerada jezdím za tmy, ale ještě do ní nějaký čas zbývá, když se blížím k Roudnici, mám zrcátka na autě plná večerních červánků. Celá scenérie s podvečerními kopci vyvolává řadu emocí. Co dodat na závěr? Byl to krásný den a domů jsem skutečně dojela až za tmy.
Zdena Vojtíšková