První noční mrazíky se dostavily dříve, než jsme je čekali. Teploměr ukazuje ráno, v neděli 16.10.11, -3 st., počasí je však bezvětrnné a slunečné, i když s převládajícím oparem, o moc lepší to už asi nebude, škoda nevyužít možná posledního pěkného dne, takže vyjíždíme.

Při své poslední návštěvě Milešovky jsem se z časových důvodů nestačila zajít podívat na Výří skály, které jsem si chtěla také prohlédnout, aspoň jsem si ale vytypovala, kudy jít, protože značená cesta k nim nevede. Co jsou Výří skály? Asi 30 m vysoká, kolmá skalní stěna s římsami a teráskami, vznikla po čtvrtohorním odtržení a sesuvu části znělcového kužele při jihozápadním úpatí kopce.

Výchozím bodem se stává opět obec Březno, zamíříme ale na opačnou stranu, než minule, na zříceninu hradu Ostrý. Na návsi procházíme kolem Kalvárie z r.1722, s reliéfem sv. Josefa na soklu, obklopenou věkovitými lípami a několika lavičkami. Turistická orientace se nachází nedaleko, vykročíme po modré značce a polní cestou s naskládanými, mohutnými, pořezanými kmeny, se brzy dostáváme k nevysokému kopci, Viničce (407 m). Plánovala jsem na ni zajít, protože je zalesněná (asi 2 ha) kaštanovníky jedlými, ale ozývá se odtud štěkot psů, že by tam měli naháňku myslivci? Jdeme radši dál, vkročíme do listnatého lesa, stále po široké, kamenité cestě. Po chvíli zjišťuji, že se nám někde ztratila značka. Nahlédnutí do mapy mne však ujistí, že není důvod k návratu, i tato cesta vede správným směrem. Kolem se povaluje spousta čedičových kamenů, nejdeme nijak dlouho a po levé straně se otevírá výhled, okamžitě jsem zorientovaná, naproti nám je Lipská hora, vedle ní Medvědický kopec, na jeho úpatí ves Kocourov. Znamená to, že Ostrý obcházíme, ale protože tu nejsem poprvé, vím, že co nevidět na značku opět narazíme, i když na vedoucí z opačné strany, nijak moc jsme si nezašly. Výstup na Ostrý není náročný, ani dlouhý, je to pohodová procházka pěkným lesem s krásnými, starými buky. Na některých jsou vyryté a zahojené nápisy od hloupých návštěvníků, jedná se o taková "důležitá" sdělení, jako že Servít je vůl, nebo P.Š. 1995, aj. Kam dohlédnu, všude vidím lesní rostliny, již odkvetlé, čistec lesní, bažanku vytrvalou, mařinku vonnou, černýš lesní a další. Celý kopec budí dojem jednoho velkého suťoviště, místy zalesněného, místy volného. Připadá mi jako úplně jiné suťoviště, než např. na Plešivci u Hlinné, plešivecké tvoří menší kameny, svou plynulostí připomíná skutečně kamenné moře, zdejší balvany jsou podstatně větší a působí rozervaně, neuspořádaně. Zaujmou mne v suti vytvořené jámy, seřazené ve svazích jedna pod druhou, nacházím je i podél cesty. Vzhledem k tomu, že je neděle, potkáváme, přesně jak jsem očekávala, turisty, ve skupinkách nebo ve dvojicích. Pěšinka se vynoří z lesa, nad otevřeným suťovištěm obtáčí vrch po severní straně, můžeme se potěšit pěknými, i když zamlženými výhledy na Milešovský Kloc, Franckou horu, Milešovku, dojdeme ke kamennému schodišti a po něm zachovalými pozůstatky brány do vlastního, poměrně rozsáhlého a členitého, dnes navíc velmi zalidněného hradního areálu. Při své předloňské návštěvě jsem zde nalezla tabuli s letáčky o historii hradu a plánek, které sem umístil Spolek přátel hradu Ostrý. Zajímavé vyprávění zmizelo, zůstala jen poničená tabule a torzo návštěvní knihy. Nezbývá, než nakouknout do průvodce, dozvím se, že gotický hrad Ostrý byl založený kolem r.1433, v r.1565 již opuštěný. Patřil Kaplířům ze Sulevic. Zachovaly se zbytky okrouhlé bašty, brány a hradby, na nejvyšším místě zbytky paláce.

Obejdeme ruiny, z východního ochozu se podíváme na Kletečnou a Lovoš, přejdeme na vyhlídku západní, vedle pozůstatků zděných hradeb se dobře vyjímá jednoduchá lavička, příhodné místečko na náš dnešní oběd. Odsud vidíme, dnes již podruhé, Lipskou horu, Medvědický vrch aj. V dolíku pod námi jsou další lavičky a ohniště. Během jídla mám dost času prohlédnout si, co zde roste. Nevelké semenáče brslenu evropského nesou několik bílých kvítků, ze štěrbiny jednoho ze zděných pilířů se vyklání dokvétající svízel bílý, opodál zahlédnu chumáče pelyňku ladního, po skalách všude kolem velké trsy tařice skalní, vyfotím si několik pozdních kvítků a musíme jít, ještě nás čeká jeden cíl. Při zpáteční cestě musím pochválit výbornou paměť psí kamarádky, zamíří bez váhání přes hromadu kamení pod bránou k napolo zasypané chodbě se střílnou, kterou jsme spolu objevily předloni, úplně jsem na ni zapomněla. Pamatuje si i zkratku přes les a louku, nyní s nově vysazeným ovocným sadem. Na silnici nalezneme červenou značku, která sem přichází mimo jiné i z Lipské hory a scházíme po silničce zastíněné vysokými stromy. Zaznamenám, že napravo před můstkem přes Milešovský potok označuje bílá tabulka a betonová skruž pramen, o něco dál se pak otevřou výhledy na kostelík a Kletečnou. Projdeme přes malebný Milešov, kolem hospody U mušketýra a již známou cestou přes parkoviště u hřiště počínáme vystupovat k úpatí Milešovky, po pravé straně se zdvihá Šibeník (486 m), nalevo zahlédnu párkrát Milešovský Kloc. Míjíme louku s hromadou balíků sena, postávají tam dva turisté a fotí si Milešovku, je na ni odsud zdola skutečně pěkný pohled. Vyfotím si celou scenérii také. Stoupání není zrovna krátké, trvá nám dobrou půlhodinu, než přijdeme na křižovatku cest s odpočívadlem, tady musíme opustit červenou značku a zahnout doleva, západním směrem. Původně upravená cesta zvolna zarůstá náletovými stromky, je však vidět, že ji občas někdo prošlápne, mezi drobným štěrkem jsou popadané žaludy a bukvice, okraje cesty tu a tam zryla divoká prasata, doufám, že na ně nenarazíme. Ujdeme asi 500 m a konečně se dívám na Výří skály, vypadají jako obrovský lom, pod kterým se nacházejí rozsáhlá suťová pole, zarůstající listnatými stromy s počínajícím podzimním vybarvením. Jsem v pokušení mezi stromy projít a podívat se na ten gigantický lom zblízka, ale znělcová suť na rozdíl od čedičové pod nohama ujíždí, radši toho nechám a spokojím se pohledem z cesty. Na fotografování tohoto přírodního útvaru bohužel není vhodné světlo, musím se smířit s tím, že fotky budou mít charakter čistě dokumentární. Otočíme to zpátky a jak se blížíme ke křižovatce lesních cest, odněkud shora znovu slyším hlasy, zřejmě ze značené cesty na vrchol Milešovky. U odpočívadla se napijeme a přidáme do kroku, ještě nás nějaký ten kilometr čeká. K hřišti to zvládneme za 20 min., dolů to jde o hodně rychleji. Proti nám stále proudí davy lidí, zaslechnu i němčinu. Pokračujeme stejnou trasou, kudy jsme šly před třemi týdny, kolem barokního dvora, kostelíčku sv. Ant. Paduánského a abychom se vyhnuly silnému nedělnímu provozu, přetínáme silniční zákruty loukou. Nedaleko za kostelem odbočuje ze silnice polní cesta, na protějším svahu stoupá k novému ovocnému sadu pod Ostrým, dala by se tudy zkrátit cesta kolem zříceniny do Března, ale lesa mám už pro dnešek dost, chci si užít výhledů, líbí se mi hlavně pohledy nazpět, protisvětlo vytváří působivou podívanou. I když se nevracíme tak pozdě, jako minule, je přesto znát, jak se dny stále krátí. U rybníka vedle Lučního mlýna si uděláme krátkou zastávku, ani ne na odpočinek, spíš na pokoukání po krajině. Shora z Ostrého jsem si předtím všimla, že rybníky jsou tu dva. Zlaté listí na stromech podél Milešovského potoka, který se ubírá stejným směrem, jako naše silnice, pěkně kontrastuje se zamlženou krajinou a okolními tmavými kopci. U bytovek na pokraji Velemína si nadejdeme známou polní cestou na silničku k Mannsteinovu kameni.

Zpáteční cestu volím opět přes Sutom, nadchne mne pohled na Lipskou horu v mlžném oparu a podvečerním osvětlení, takže mi to nedá a musím zase udělat pár fotek. Domů jsme tentokrát přijely za soumraku, ale ještě bylo vidět.

V počítači doma pátrám a nakonec naleznu plánek Ostrého, který jsem si přefotila v r. 2009, tak jej k dnešnímu vyprávění a fotkám přikládám.

Zdena Vojtíšková