Na Milé jsem byla poprvé a naposledy 27.6.2009 a poprvé jsem také uviděla zárazu - bílou šalvějovou, jak jsem se dozvěděla později. A spoustu jiných zajímavých rostin. Zaujaly mne i krásné výhledy, jenomže jsem tam byla se společností a nebyl čas a hlavně příležitost na podrobnější zkoumání. Rozhodla jsem se, že to časem napravím a tak jsem se ve středu 20.6.2012 vypravila na Milou podruhé.

Šedivé a zasmušilé ráno moje rozhodnutí málem poněkud naviklalo, ono to letošní počínající léto vůbec není nic moc, buď prší a je zima, nebo neprší a je horko, takže, jedeme a snad se neupečeme ani nezmokneme.

Auto nechám na velkém parkovišti před věznicí v Bělušicích, i když je středa a dopoledne, je téměř plné. Vydáme se spolu se psí společnicí zpočátku po silnici, na Milou odsud vede modrá značka a samotný vrch je vidět již zdálky. Značka záhy odbočí doleva, vede nás úzkou pěšinkou vyšlapanou mezi kopřivami, lopuchy a jinými vysokými plevely, lemovanou alejí ovocných stromů a obklopenou z obou stran obdělávanými lány. Kdysi tu asi bývala polní cesta. Putování zarostlým terénem nám navíc znepříjemňují hejna ovádů, bzučících neustále kolem uší a usedajících, kam se dá, nestačím se po nich ohánět. Cestička se brzy stočí a zamíří na kopec, netrvá dlouho a přicházíme k informační tabuli, ze které se mj. dozvídám, že vrch Milá (510 m) byl v r. 1958 vyhlášen Přírodní rezervací na ochranu teplomilných rostlinných společenstev a také že má soukromé majitele. Pokračujeme v započatém stoupání, úzká, šikmo nakloněná pěšinka nás vede severním zalesněným svahem, přes úpatí s úchvatným suťovištěm z velikých, mechem porostlých hranatých balvanů, později kolem sloupcovitých čedičových skal a skalek, zajímavě zabarvených od šedé po světle růžovou. Půdní pokryv tu vytváří převážně bažanka vytrvalá, dál je pak rostlinstvo rozmanitější, včetně několika lilií zlatohlavých, zvonku broskvolistého a když se blížíme ke konci zalesněné části s množstvím petrklíčů, naleznu je zvadlé, s listy ležícími bezvládně na zemi. Dlouhotrvající sucho se podepsalo všude, z lesíku vycházíme na sluncem vybělenou a vypálenou vrcholovou stráň, kde nyní kvetou pouze rostliny, kterým tyto tvrdé podmínky nevadí, úspěšně odolává divizna knotovkovitá, chrpa latnatá, řebříček, asi štětinolistý, hvozdík kartouzek, strdivka sedmihradská, většina je však zaschlá, nebo odkvetlá - hlaváček jarní, vlnice chlupatá, vyprahlý vzhled stepního prostranství do značné míry vylepšuje stříbřitý koberec nízkého pelyňku pontického. Jdeme dál a výš, dole pod námi z jižního svahu vybíhají mohutná, rozeklaná skaliska, na nichž je již shora patrná sloupcovitá odlučnost. Musím si je prohlédnout zblízka, spouštím se dolů po sotva znatelné pěšince a zaznamenávám další rostlinky, ožanku kalamandru, česnek šerý horský, velmi hojný sesel, asi fenyklový, odkvetlou tařice skalní a bělozářku liliovitou. Rovněž množství náletových keříků trnek a ptačího zobu. Vyfotím si skály ze strany a zdola a šplhám pak zase nahoru. Výhledy by odsud byly ještě lepší, kdyby nebyly tak zamlžené, ale Ranou, Oblík a spol., Křížové vršky a další kopce v této půlkruhové výseči, vidím ráda za každého počasí. Občas se ukáže slunce, občas zmizí za mraky, a přestože pofukuje mírný větřík, je nepříjemné dusno. I tady si na nás počíhá pár dotěrných ovádů. U výškového kamene se na urostlém jasanu kromě zarezivělých cedulek s udáním výšky a nasměrováním kudy dál, nalézá také vrcholová kniha. Trochu v ní zalistuji a pobavím se některými vtipnými záznamy, vyrobím jeden vlastní, až mi hlad připomene, že je právě čas na oběd. Pod jasanem kvete lilie zlatohlavá , opodál modřenec tenkokvětý a za námi, na pokraji lesního porostu, se modrají květy rozrazilu. Chvíli zde posedíme a protože dusno houstne, vydáme se na zpáteční cestu. Až před vstupem do zalesněné poloviny vrchu si uvědomím, že jsem neviděla žádnou zárazu. Dolů to jde, jako většinou vždycky, mnohem rychleji, míjíme sloupcovité skály, skupiny věkovitých líp a když přecházíme nádherné suťoviště, několikrát na nás spadne pár kapek, déšť se však nekoná. Ovádi nás kupodivu nechávají na pokoji, zato si nás najdou později, na silnici.

Můj původní plán byl navštívit ještě nějaký jiný kopec, myslila jsem na Odolický vrch, Dlouhou, nebo Čičov, jenomže prádelnové ovzduší v kombinaci s žeroucí okřídlenou havětí a hlavně s nedostatkem kvetoucích rostlin, zničených suchem, vykoná své, rozhodnu se tedy pro kompromis. Již cestou na Milou mi padl do oka zajímavě členěný kopeček přímo u Bělušic, s jakousi čtverhrannou stavbou na vrcholu, na dálku navozující představu vyhlídkového altánu. Na mapě je označen jako Skála (386 m), výstup na něj přes zčásti posekanou stráň není náročný, přelezu čedičovou skalku, podobnou těm na Milé a moje představa, že si tu místní vybudovalí návštěvní vyhlídkový altánek, je záhy vystřídána tvrdou realitou, jedná se o stavbu sroubenou z masívních železničních pražců, podle pozůstatků stébel na podlaze sloužící zřejmě jako seník. Jenže optimista se nedá, schovat před deštěm by se v něm dalo a výhledy jsou odsud také, jen to posezení chybí. Ze sousední skály je vyhlídka ještě lepší, dokonalý kruhový rozhled na vzdálené i blízké kopce a kopečky,na Želenický vrch, Zlatník, Bořeň, Čičov, Dlouhou, Milou, Odolický a Bečovský vrch, Velkou Volavku s elektrárnou a další a další. Rostlinstvo podobné, jako na většině lounských kopců, kavyly, pelyněk pontický, hlaváček jarní, bělozářka liliovitá aj. Ráda bych se tu zdržela déle a prošla vršek celý, i jeho zalesněnou partii, jenomže opakované zahřmění a černý mrak nad Milou mne pobídne k návratu. Cestou k autu se pražící slunce na čas schová, zafouká příjemný větřík a z hrozícího mraku nakonec není nic. Téměř u Bělušic udělám ještě poslední fotku a výlet končí. Když pak ujíždím tou krásnou, opět poněkud pošmournou krajinou, přeji si, aby konečně zapršelo a vyprahlé kopce se opět zazelenaly.

Zdena Vojtíšková