První srpnová sobota začíná mlhou, která se během dopoledne rozplyne. A
už je tu neúprosné žhnoucí slunce a modrá obloha s bílými obláčky (kumuly).
Rozhodneme se pro kratší výlet, ale tak, abychom měli středohorské kopce
na dohled. Z Lovosic se vydáváme do Bílinky a odtud už po svých polními
cestami směrem k Březnu.
Necháváme se unášet krásou kulturní krajiny. Středohorské louky a pole
ohraničené mezemi a remízky jsou malebné v rovině i ve zvlněném terénu.
Žně jsou v plném proudu.Krásná atmosféra štědré země, kterou umocňují
všude na dohled prudce se zvedající kdysi ohněm zrozené hory - Ovčín,
Boreč, Sutomský vrch, Děkovka, Solanská hora, Lipská hora, Ostrý,
Milešovský Kloc, královna Milešovka, Kletečná a Lovoš, který je nám
nejblíže. Máme je tu všechny pohromadě, radost pohledět.
Louky jsou plné modrých květů kakostů lučních a žlutých jestřábníků. U
cesty kvete růžový sléz a fialová chrpa luční, žlutá komonice lékařská a
kozí brada, světlounce nafialovělý jitrocel, žlutavá lnice květel, jetel
zlatý, růžově fialová vrbovka úzkolistá, fialový chrastavec, hlaváč
bledožlutý, bodlák bělotrn obecný, lopuch a další. Nacházíme dokonce i
růžovou jehlici trnitou. Obdivujeme bohatou úrodu osamělých hrušní,
jabloní i slivoní.
Nechybějí ani motýli - babočka kopřivová, babočka bodláková, paví oko,
okáč luční, modrásek i bělásek.
"Pět peněz, pět peněz", volá někde křepelka. Nad sklizeným polem krouží
káně a směrem k Lovoši přelétává hejno špačků.
Odpočíváme a na poli před námi se objevují dvě srnky, které tu zřejmě
měly v obilí vyšlapané stezky. Teď je nenašly a v otevřené krajině
znejistěly. Chvilku stály a zdálo se, že se dorozumívají mezi sebou a
dohadují, kterým směrem se mají vydat. Snad o nás ani nevěděly a
proběhly v naší blízkosti. Krásné setkání!
Pokračujeme v cestě. Červenavé jeřabiny a modré ojíněné trnky jsou
nepatrným náznakem blížícího se podzimu. Vedro nás udolává, a tak po
chvíli usedáme do stínu keřů a zachycujeme krásy Středohoří každý po
svém - fotoaparátem i štětcem.
Vděčným námětem je Lovoš, který je z každé strany jiný. Z naší strany
(jihozápadu) působí majestátně, zaujímá obrovský prostor a jeho vrchol
je špičatější. Menší vrchol Kybička je úplně v zákrytu Velkého Lovoše.
Cesta směřuje k Březnu, ale my odbočíme vpravo, kde nás zaujme v polích
osamělý nenápadně se zvedající kopeček porostlý travou a několika keři.
Podobných kopečků ve Středohoří nacházíme desítky. Ten náš s nadmořskou
výškou 326,5 m se nazývá "Mannsteinův kámen". Byl pojmenován podle
pruského generála Kryštofa Hermanna Mannsteina, který se zúčastnil
sedmileté války, probíhající v letech 1756 - 1763. Válka začínala bitvou
u Lovosic. Dne 27. června 1757 kolem tohoto vršíčku soustředil generál
Mannstein kruhovou obranu svého vojska chráněnou vozy. Jeden z vozů se
náhle uvolnil a dal do pohybu, čímž v obraně vznikla mezera, kterou
pronikli Chorvaté dovnitř obranného postavení a generála zastřelili. Od
té doby se nazýval vršek Mannsteinberg a později dostal název
Mannsteinův kámen. A tak zcela nenápadný kopeček Českého středohoří se
stal svědkem nepatrného úseku naší historie.
A nakonec ještě malá geologická zajímavost - v okolí Mannsteinu se na
poli nalézá limonit (hnědel - vodnatý oxid železitý) v kulovitých a
ledvinitých tvarech, které vyvolávaly domněnku, že se jedná o tzv.
"měsíční kameny"...
Radujeme se z krásného letního dne. Ale sluníčko, i když ještě pěkně
hřeje, nám pomalu naznačuje, že je čas vrátit se na nádraží... Jako
vždy, neradi se loučíme s krásnou a pohodovou krajinou Českého
středohoří, která nám pokaždé něco zajímavého nabídne a pohladí po duši....