Nedělní slunečné počasí do mne zapustilo semínko nepokoje, které v pozdních večerních hodinách vypučelo v neodolatelnou touhu po další výpravě. Proč ne? Ráda bych si zopakovala loňský výstup na nejnižší ze tří vrcholů Solanské hory (638 m). Byla jsem tu tenkrát poprvé, ve stejnou roční dobu a krásný výhled na okolní kopce mi utkvěl v paměti jako jeden z nejpěknějších, takže nastává téměř horečné chystání na zítřejší výlet. Jen aby počasí vydrželo!

Letošní podzim je mlhavý, postrádám dny s ostrou viditelností, pro září a říjen tak typické. Pondělní ráno 7.11.11 je také takové, ale východ slunce ohlašuje hezký den a tak se vydáváme se psí kamarádkou na cestu.

Na křižovatce za Klapým volím tentokrát jinou trasu, než obvykle, ještě nikdy jsem nejela přes Lkáň a Solany, i přes mlžný opar očekávám nové a neznámé výhledy. Když projíždím obcí Solany, upoutá mne kopec Kvítel (354 m), tyčící se přímo před námi, návštěvu na něm jsem sice plánovala až na jaro, ale když už jsem tady.... U místního hřbitova nacházím malé parkoviště, hned za ním vede široká polní cesta mezi novými i staršími ovocnými sady, průhledem mezi řadami stromků pohlížím na vrch Baba u Děčan, zahlédnu na dálku i srnku, rychle prchá, ale jedná se opravdu o srnku? Cesta zahýbá kolem kopce a pokračuje ovocnými sady dál, napravo v cípu mezi keři však odbočuje užší cesta do sedla mezi Velkým a Malým Kvítelem. Vystoupíme kolem posedu na kolečkách na nižší, nezalesněný vrch, kochám se krásnými výhledy na okolní krajinu, poznávám vrchy Libeš, Lounek, Lísku, Srbsko, Křížový vrch, Ostrý u Hradišťan aj. Pod nejvyšším místem tohoto vršíčku narazím na velký kráter, podobné jsem viděla nedávno na Visálku a na Rohatci, znamená to, že jádro tohoto kopce bylo kdysi odtěženo. Ze dna dolíku náhle vyběhne zvíře, které jsme svým příchodem vyrušily, přeskočí okraj kráteru a mizí v hustém porostu, ano, opravdu to prve nebyla srnka, nýbrž jelen sika japonský, který se u nás v posledních letech vyskytuje.

Obcházíme okraj lomu, svými pozdními kvítky mne potěší hvozdík kartouzek a chrpa latnatá, nacházím i vlnici chlupatou, již nekvetouci, suché lodyhy pelyňku pontického a pcháče bělohlavého i jeho nové růžice. Otočíme se a namíříme po strmé stezce jižním svahem na vyšší vrch, Velký Kvítel, vpravo se vynoří Házmburk, přejdeme přes stupeň s ohništěm a kolem čedičových skalek k vrcholové tyči. Severní svah je uměle zalesněný borovicemi a smrky. Výhled odsud je jen částečný, ale určitě není marný, dívám se na Oblík, Srdov, Brník, ostatní sousední vrchy a nedaleké Třebívlice. Kolem skalek dokvétá hvozdík kartouzek, chřest lékařský, hadinec obecný, při sestupu si povšimnu i drobných lístků kozince, pravděpodobně rakouského. Jsme opět na široké polní cestě, zaujmou mne vyježděné koleje vinoucí se hustým porostem na vedlejší návrší, vydáme se po nich a ocitneme se na posečené louce s rozhledem na opačnou stranu, kterou nám les na Kvíteli zastíral. Ozářené listopadovým sluncem se před námi otevírá úžasné panorama kopců, Kuzov, Blešenský vrch, Solanská hora, Oltářík, Plešivec, Třešňovka, Vršetín, Košťálov a další a další. Když si vše vyfotím, vracíme se k parkovišti u hřbitova.

Přes Třebívlice projedu na hlavní silnici, zahnu doleva a jsme v Dřemčicích, které jsem vybrala jako výchozí místo pro dnešní výšlap. Prochází tudy modrá značka z Třebívlic na Oltářík, tak se po ní vydáme. Na široké cestě se střídají koberce z listí různých barev, na okolních stromech už téměř žádné nezbývá. Bezlisté trnkové keře jsou obalené množstvím velkých, matově modrých plodů. Cesta nás vede kolem Blešenského vrchu s velkým suťovištěm, posléze otevřeným prostorem polí, odkud jsou krásné výhledy na Plešivec, Oltářík, Solanskou horu a zpětně na Kvítel. Viditelnost se poněkud zhoršila, vzdálenější Házmburk se úplně ztrácí. Pod Solanskou horou se modrá značka stáčí doprava, opouštíme ji a jdeme rovně, přes malou louku se spoustou pcháčů bělohlavých, na jedné rostlině je pokaždé přehlídka všech fází květenství, poupata, kvetoucí i suché, opodál zahlédnu kvetoucí hlaváč šedavý, chrpu luční, dál cesta pokračuje krásným, podzimním lesem. Za nádherně vybarvenou mladou bučinou zahneme doleva, před oplocenou školkou, ve které paní s ohonem světlých vlasů vysazuje sazeničky doubků, bych ráda zamířila do svahu vpravo, ale vyšlapaná pěšinka zmizela, možná je ukrytá pod hromadami smrkových větví z poražených stromů. Jdeme dál, už musíme být někde pod prostředním vrcholem, mezi stromy vpředu zahlédnu několik velkých, otevřených suťovišť a pěšina žádná, zkusíme jít tedy lesem, jak to půjde. Stoupáme šikmo svahem, přes čedičové kameny porostlé mechem a zaváté listím a jak dávám pozor, kam šlápnout, určuji podle listů stromy, mezi kterými kráčíme, javory, buky, habry a několik druhů dubů. Na stezku narazíme o něco výš, dovede nás do sedla mezi prostředním a nejmenším vrcholem. Kolem několika malých suťovišť a po úzkém, strmém skalnatém hřebínku dorazíme konečně na místo výhledu. Přestože je rozhled jenom dílčí, patří k těm nejkrásnějším, z pětice přehledně rozestavěných kopců - Košťálova, Plešivce, Vršetína, Oltáříku a Házmburku se dá těžko odtrhnout zrak, na třech z nich navíc umocňují silný dojem zříceniny dávných hradů. Na posezení to dnes bohužel není, od východu fouká silný a studený vítr, tak se usadíme do závětří mezi stromy, spořádáme všechny zásoby z ruksaku, ještě jednou se vrátíme na vyhlídku a opatrně po listí a kamení sestupujeme do sedla. Připadá mi, že na protějším vrchu by mezi odlistěnými stromky mohl být výhled na opačnou stranu, tak ještě vyšplháme na tento vrch a projdeme jej asi do poloviny jeho délky. Otevřený rozhled se bohužel nekoná, sice mezi kmeny vidím Lipskou horu, Lhotu, Líšeň a Pákovu horu, ale není to nic moc. Pohrávám si chvilku s myšlenkou projít celou hřebenovku až na poslední vrchol, ale v nízkém a zamlženém protisvětle neudělám slušnou fotku, sestup je tam navíc mnohem krpálovitější, takže se stejnou cestou vracíme. Potkávám přitom velký porost odkvetlých, suchých rostlin s polozvadlými růžicemi listů, ale pár kvítků ještě přetrvává a pomůže mi určit, že se jedná o bukvici lékařskou.

Na návštěvu sousedního Oltáříku už nezbývá čas, dny jsou velice krátké a pokud se nechci vracet za tmy, je čas na zpáteční cestu. Ale čtvrthodinku bych tu ještě strávit mohla, zajdu se podívat na nedaleký lom. Příkrá skalní stěna se vypíná do fantastické výšky, musím hodně zaklonit hlavu, když se chci podívat nahoru, kde jsme ještě před nedávnem pobývaly a těšily se úžasným výhledem. Je to lom, nebo přirozená skalní stěna? Pokud je to skutečně bývalý lom, čas zahladil staré jizvy a vytvořil impozantní podívanou.

Zpáteční cesta do Dřemčic probíhá rychle, z mlhy se částečně vynořil Házmburk, v protisvětle se mezi holými stromy ostře rýsují skály na vrcholu Blešenského vrchu. Ještě jsem na něm nebyla, ale je na programu. Kolem vyřezaných oranžových dýní před dřemčickými domky přicházíme k autu.

Cestu skutečně zvládneme za světla, ale když přijíždím na křižovatku za Předonínem, zahlédnu v bočním zrcátku, jak vedle Řípu klouže velký, rudý sluneční kotouč rychle za obzor. Nedá mi to a udělám si pro radost ještě poslední dnešní fotku.

Zdena Vojtíšková