ceskestredohori.cz
turistický
informační portál

Úvodní strana
Turistika
Encyklopedie
Ubytování a rekreace
Přehled akcí
Obchod / e-shop
Služby
Odkazy
O stránkách
Vyhledat

Reportáž z cest
Ještě jednou v Šebíně
Protože se kamarádce nějakým záhadným způsobem ztratily fotografie Šebína z naší loňské jarní výpravy, rozhodly jsme zajet tam ještě jednou. Ani hrozná mlha, kterou cestou z Prahy několikrát projíždíme, nás nedokáže odradit, tajně doufáme, že v lese nebude a nepřinutí nás bloudit neznámou krajinou. Šťastně dorazíme do Poplze u Libochovic, našeho výchozího bodu, mlha se postupně vytrácí a tak v sobotu 17.3.2012 vyrážíme opět po modré značce k Šebínu. Stejně jako loni se ubíráme cestou lemovanou spoustou podléšek a nedočkavě vyhlížíme první kvetoucí lýkovce jedovaté, které na nás udělaly v minulém roce tak silný dojem. Musíme však ujít téměř 2 km, než se s nimi konečně setkáme, ale nezklamou nás, jsou v plném květu, některé letité exempláře mají kmínek silný jak lidské zápěstí.

O návštěvě této lokality jsem již psala, takže jenom stručně připomenu, že lužní les Šebín je součástí přírodního parku Dolní Poohří, který vznikl v r. 2001 na ochranu uchovaných fragmentů lužních lesů a jejich přirozené vegetace. Osu tohoto parku vytváří řečiště řeky Ohře, jeho celková rozloha činí asi 40 km čtverečních.

Loni jsme měly oči jen pro bledule, které jsme nikdy předtím ve volné přírodě a hlavně v tak obrovském množství neviděly, bez povšimnutí jsme proto přešly jiné zajímavosti, které zde na turisty čekají. Na malém potůčku, vytékajícím z upravené studánky, se stejně jako před rokem otáčí kolo modelu vodního mlýna, podobný jsem viděla nedávno u Stradonic. Přibylo nové dřevěné odpočívadlo, lavička a informační tabule. Papírové cedule na stromech varují před poškozováním a trháním bledulí, neboť se jedná o ohroženou rostlinu chráněnou i zákonem. Však jsou jich všude kolem dech beroucí záplavy.

Tato lesní úžlabina nese jméno "Na Točánku", poblíž by se měly nacházet pozůstatky hradu Šebín ze 13. století, o dalších dvěstě let později zaniklého a opředeného, jako snad všechny zříceniny, řadou romantických pověstí, nedaleko se rozprostírají zbytky valů starého hradiště. Určit, kde se vlastně trosky hradu nacházejí, je obtížné, prameny se značně rozcházejí, přesné umístění nenalezneme ani na mapě, nezbývá, než se spolehnout na údaje z informační tabule. Pro jistotu se ještě zeptám místního chataře, zavrtí hlavou, mávne rukou ke stráni nad studánkou a praví, že hrad stál asi tam, ale že z něho již nic nezůstalo. Pouze jméno, přenesené z hradu na les. Malá plošinka ve stráni by snad mohla být místem, kde se ruina kdysi nacházela, kameny z poslední hradní zdi si nejspíš rozebrali chataři z nedaleké osady. Při prohlídce svahu, neboť mi to nedá, nacházím pouze rostliny, kromě podléšky teprve rašící bažanku vytrvalou a sasanku hajní, kvetoucí plicník tmavý a křivatec žlutý.

Den je velmi teplý, u studánky doplním láhev s vodou a přes další početné porosty bledulí sestupujeme k Ohři. Okraje malého potůčku tady dole stále lemuje ledová kůra, les je protkán stezkami zvěře, zahlédneme prchající skupinku srnek, mineme vysoký posed a dva krmelce pro zvěř. Kráčíme po proudu podle vody, stále přetrvává vyšší stav a malý ostrůvek uprostřed řeky je zanesen naplaveným dřevem a proutím. Mezi mechem pokrytými, silnými kmeny stromů nakloněnými nad hladinou si prohlížíme těžbou poničený kopec Rohatec na protější straně. Přijdeme na malou pobřežní planinu, uprostřed ní se k obloze vypíná jeden z nejmohutnějších stromů, jaké jsem kdy viděla, úžas a úctu budící obří dub, mající minimálně 1,5 m v průměru. Kamarádka stojící pod ním vypadá jak miniatura. Oprýskaná cedulka na něm nenese nápis Památný strom, jak by si zasloužil, nýbrž dnes již těžko čitelný Zákaz stanování a rozdělávání ohňů. Vyfotíme si ho a pokračujeme v cestě. Mezi všudypřítomnými bledulemi se kromě podléšek zamodrá i vzácná a ohrožená ladoňka vídeňská. Chvíli posedíme na vyvráceném kmeni a kocháme se jarní krajinou. Na křižovatce, kde se spojují lesní cesty, potkáváme první květy podbělu lékařského, další podléšky a podél chatové zástavby i početné houfy sněženek. Objevím i první letošní petrlíč s jedním malým, žlutým kvítkem. Pomalu se vracíme se k autu, když naši pozornost upoutají podivně zkrácené modříny na velkém, oploceném pozemku, chvíli si lámeme hlavu, k čemu je ta zahrada plná opižlaných stromů dobrá, vysvětlení záhy podá tabulka na vratech, jedná se o semenný sad, patřící lesům ČR. Něco takového vidím poprvé.

Den plný zážitků a dojmů se pomalu stává minulostí, odjíždíme s foťáky plnými kytek a krásné krajiny a těšíme se na další výlet.

Zdena Vojtíšková
























Encyklopedie > Cestopisy > Ještě jednou v Šebíně


Úvod
Napište nám 
Copyright