V článku o PP
Hradiště (545 m), v Průvodci po maloplošných chráněných územích ( vyd. o.p.s. Milešovka 2004), jsem se dočetla, že předmětem ochrany jsou bylinné porosty s výskytem
koniklece lučního českého (Pulsatilla pratensis subsp. bohemica),
koniklece otevřeného (P. patens) a jejich křížence k. Hackelova (P.hackeli). Z průběžně prováděných pozorování však vyplývá, že od 70. let 20. století jsou sledované druhy na ústupu, resp. v současnosti je jejich výskyt již pochybný, přičemž příčiny tohoto jevu nejsou dostatečně objasněny. V r.1970 bylo na podkladě výsledků botanického inventarizačního průzkumu navrženo zrušení ochrany, dosud však nebylo realizováno.
Potud citát ze zmíněného průvodce. Po jeho přečtení člověka napadne ledacos.
Možná, že nejsem první, která se touto tématikou zaobírá, že nosím tzv. dříví do lesa, ale nepodařilo se mi nikde objevit zmínku, že by se do věci zapojil i někdo jiný.
Tento článek mne nepřestával udivovat, protože jsem Hradiště v minulých letech navštívila vícekrát a získala jsem dojem, že se jedná o kopec s velkým bohatstvím zajímavé i chráněné květeny. Nalezla jsem zde např. třemdavu bílou, plicník úzkolistý, tařici skalní i horskou, lociku vytrvalou, medovník meduňkolistý, mochnu bílou, rozrazil klasnatý, některé divizny a řadu dalších rostlin. Ale od r.1970, kdy bylo navrženo zrušení ochrany, (naštěstí se tak nestalo), uplynulo hodně času, pojďme se podívat, jaká je na Hradišti situace nyní. Mým dnešním cílem je ověřit výskyt konikleců a připojit i návštěvu sousedního Holého vrchu, který je jimi pověstný. Měly by se zde nacházet výše zmíněné druhy: koniklec luční český, koniklec otevřený a jejich kříženec k. Hackelův.
Z malého lesního parkoviště, z místa zvaného Skalice Poustevna, vyrážíme, ve stejné sestavě, jako při výpravě na Šebín, po žluté značce na Hradiště. Cesta vede zpočátku lesem, stačí pár kroků a jsme v úžasné botanické zahradě, kterou stvořila pouze příroda. Není v lese místa, kde by nebyl porost sasanky hajní, tu a tam zazáří jasně žlutě i sasanka pryskyřníkovitá. Je vidět kokořík a kostival hlíznatý, ještě nekvetoucí, první modrofialové kvítky ukazuje hrachor jarní. Podél Pokratického potoka, zde ještě malého potůčku, roste ladoňka dvoulistá a devětsil lékařský. Všude je spousta podléšek, plicníků a odkvétající křivatec žlutý. Za chvíli pokvetou i petrklíče, je jich tu všude plno.
Přes silničku, kolem osady Mentaurov, nás značka vede nahoru, na Hradiště. Stezka se klikatí mezi velkými balvany, všude kolem záplava jarních květin. Po pravé straně se objevují malé louky, ohraničené nízkými, kamennými valy. Že by zde bylo někdy hradiště, není doloženo, asi se jedná o pozůstatky činnosti bývalých německých obyvatel. Překračujeme starou cestu, z obou stran lemovanou stejnými valy a úplně zarostlou keři. Cestou se otevírají krásné výhledy, je dobrá viditelnost. A jsme na nejvyšším místě Hradiště.
Prohlížíme jižní svah. Nejsem školený botanik a určitě toho hodně přehlédnu, anebo neznám. Zasvěcený mi jistě promine, když nerozeznám k. český od k. Hackelova. Skálu porůstá ve velkém množství tařice skalní, poněkud méně je tařice horské a mochny jarní. A už tu máme první dnešní koniklec, luční český. Je jich tu poměrně dost, terén je ale příkrý a hrozí uklouznutí. Takže se spokojíme pouze s podíváním zdálky a přecházíme na svah západní. Není tak strmý a dá se po něm opatrně chodit. Konikleců lučních českých je zde opravdu hodně, pátrám po konikleci otevřeném a konečně ho nacházím. Potíže jsou ale s focením. Již druhý den fouká silný vítr, chvílemi přímo vichr a koniklece se v něm obtížně fotí. Nezbývá než udělat více fotek a doufat. že se alespoň jedna povede.
Sestupujeme z Hradiště, napřed polní cestou, pak pěšinkou přes dubový lesík a kolem krmelce a posedu přicházíme na Holý vrch. Je to krásné místo s krásnými výhledy a neméně krásnými konikleci. Jsou zde určitě všechny tři druhy. Chvílemi vykoukne i sluníčko, které ale zmizí, než stačím přehodit program na foťáku. Stále vane silný a studený vítr. Ležet na břiše s prstem na spoušti a čekat, až se koniklec přestane aspoň na chvilku zmítat, je zkouška trpělivosti a také odolnosti vůči chladu, neboť prsty rychle křehnou. Výsledek je navíc nejistý.
Procházíme pěknou a pohodlnou hřebenovkou, fotíme další a další koniklece, obdivujeme kromě rostlin a výhledů i skalky zvláštních strmých tvarů, připomínající tu hradby, tu menhiry. U jedné takové menší skalky se zastavíme, na jejím vrcholu sedí ten největší dnešní exemplář koniklece otevřeného. Uprostřed skalky v puklině je řeřišničník písečný, další sedí přímo pod ním. Je to fuška, ale nějak se mi podařilo vylézt nahoru, posadit se obkročmo a znovu zkouším trpělivost s větrem.
Výsledek naší mise je ale jasný, co do množství konikleců si Hradiště nijak nezadá s Holým vrchem. Jsou tam pouze na příkrých suťových svazích hůř přístupné.
Naše cesta zpátky vede po silnici vzhůru přes Kundratice, krátkou odbočkou navšívíme rozhlednu na Varhošti, rozkývanou větrem, pokračujeme přes rozcestí pod Homolkou, Lbín a krátkým úsekem, vedoucím lesem, se vracíme k autu. Jen podotknu, že bílé koberce sasanek nás již nechávají v klidu.
Zdena Vojtíšková