V úterý 26.6.12 jsem se vypravila na Babinské louky, podívat se, co tam kvete a jako další program připojit výstup na Dlouhý vrch, avšak z jiné strany a jiným směrem, než jsem šla letos v dubnu. Je příjemný den, na pochod přírodou jako stvořený, není horko, slunce chvílemi svítí, chvíli se ukrývá za oblaky a je celkem dobrá viditelnost.
U Tašova Ovčárny zahnu směrem k Čeřeništi, ale pozor, všude na silnici samá vyfrézovaná díra, u vápencového lomu naproti horní partii Babinských luk, kde mám v plánu zaparkovat, se před velkou louží tísní shluk silničářských vozidel, ve vzduchu je cítit asfalt, až se budu vracet, budou díry možná opraveny. Auto se vedle nich naštěstí vejde, dozvídám se, že budou dnes pracovat dlouho, takže to tu mám jak na hlídaném parkovišti.
Po včerejším dešti je louka mokrá, přezuju se do gumáků a brzy se brouzdám v trávě a mezi kytkami, hledám a nacházím. Vegetace je velmi bujná, převládá žlutý svízel syřišťový a jiné svízely, kvetoucí bíle, např. svízel bahenní, velké množství bukvice lékařské, kopretin, ještě nekvetoucí nízký pcháč, asi panonský, čertkus luční, rozsáhlé porosty tužebníku jilmového s vysokými, bílými květy, naleznu i jeden jediný řebříček bertrám a rovněž jediný a maličký krvavec toten. Když procházím okolo mohutných trsů stále ještě kvetoucího kosatce sibiřského, povšimnu si, jak se podél opravářských strojů snaží prodrat bílý autobus, úspěšně, protože netrvá dlouho a po louce se ubírá mladá skupinka s vedoucí botaničkou, zaslechnu část výkladu a když se chci nenápadně připojit, právě končí. Vracím se k autu, přezuju boty, nahodím ruksak a vyrážíme se psí kamarádkou na plánovaný okruh.
Kolem dolní části Babinských luk, kde se nachází přírodní rezervace, jen projdeme, zřejmě není příliš navštěvovaná, protože, aspoň z této strany, není jediná vyšlapaná pěšinka, lokalita je navíc obehnána coby pastvina drátěným oplocením, lemovaným hustými, vysokými kopřivami. Podél cesty si nemohu nepovšimnout nápadných běložlutých květů kokrhele většího a růžové večernice vonné. Jdeme dál po silnici, přes Homolku s pěknými výhledy a ve Lbíně se napojíme na modrou značku, vedoucí na Dlouhý vrch. Ještě jsem tudy nešla. Cesta je široká a pohodlná, hezká krajina, stoupání povlovné a mírné a všude kolem ohražené pastviny, převážně ovčí, spatřím i malé stádo krav a několik koní. O něco dál, když otočím hlavu nazpět, ocením i pěkný, neobvyklý výhled na Hradiště, částečně ze strany a zezadu, vypadá odsud jako zaoblený kopec, úplně jinak, než jsem zvyklá ho vídat a nebýt malého Kamýku, tvořícího nenápadný zub těsně vedle, asi bych chvíli bádala, na co se to vlastně dívám. Čím se dostáváme výš, otevírá se víc i vyhlídka na centrální část Středohoří. Překročíme pár malých potůčků, přítoků Pokratického potoka, který pramení na svazích Dlouhého vrchu o něco dál, opustíme pastviny a přicházíme do zalesněné partie Dlouhého vrchu. Brzy se připojíme na širokou lesní silnici, po které vede také žlutá značka, která míří do Skalice Poustevny, následuje krátký, strmější výstup a ocitáme se na nejvyšším bodě Dlouhého vrchu (655 m), kudy jsem rovněž nedávno procházela cestou na Křížovou horu. Pravděpodobně někde v těchto místech by se měla nacházet Děčínská vyhlídka (661 m) s dalekým výhledem na sever, mj. k děčínskému zámku, popsaná v mém starém průvodci z r.1985, uvažuji, že kdyby tu stále byla, snad by k ní vedlo i nějaké značení, zřejmě však již neexistuje, zarostla stromy a zanikla, jako ostatně mnohé z dřívějších dob. Na kládách u rozcestníku poobědváme, vydáme se potom neznačenou lesní cestou na Vrchovinu (676), mineme několik oplocených školek, ze zarůstajícího průseku se podívám na východně situované kopce, zakrátko vyjdeme z lesa a narazíme opět na drátem ohrazenou pastvinu, cesta po ní pokračuje dál, překonáme dráty a od nízké, čedičové skalky se opětovně mohu těšit nádhernými výhledy, na nedalekou Varhošť na pozadí milešovského středohoří, kaz na této kráse bohužel činí zjištění, že jizva kamenolomu na Kubačce se výrazně zvětšila. Rozlehlá louka, svažující se mírně k Vimperku a Homolce, se vzdálenými bělavými tečkami - ovcemi, je záhy zakončená dalším drátem, dál už cesta vede zase lesem. Přibližně tady se mi loni, když jsem se tudy ubírala hodně brzy zjara, přihodila zajímavá věc, dostala jsem SMS od operátora, že mne vítá v Německu v síti E1 atd. Tentokrát ne. Sestupujeme známou, hrbolatou cestou dolů, tu a tam jsou jakoby rozhozeny velké kameny a vyčnívající skalky. Loni jsem tudy scházela přes bývalý vojenský prostor s řadou pozůstatků všelijakých zchátralých objektů, nyní volím jinou trasu, nenápadnou pěšinku, která se strmě klikatí dolů mezi velkolepými, letitými buky, po starých bukvicích to na silně nakloněném terénu dost ujíždí a klouže, cestička však, právě včas, zabočí na svahovitou louku, ztrácí se ve vysoké, vlnící se trávě a zase se objeví, vyvede nás nad kolmo spadající stráň, osázenou mladými jehličnany a mám před očima další úžasné výhledy, panorama kopců v popředí s Kuklou a dole pod námi s Babinským vrchem. Pěšinka nás dovede přes louku na silně vymletou polní cestu, zajdu se ještě podívat na Špičák, pěkně nasvětlený odpoledním sluncem a kolem urostlých udaten lesních se navracíme k autu. Silničáři jsou již pryč, svoji práci odvedli a tak se vracíme domů po silnici bez děr.
Zdena Vojtíšková