Zvláště chráněný – ohrožený druh

Ochrana se vztahuje na celý rod Trichius, který má v České republice 3 druhy, z nich je jeden znám pouze z jižní Moravy a dva známe také v Čechách a z Českého středohoří je uváděn pouze jeden druh.
Check-list druhů rodu Trichius pro Českou republiku
Trichius fasciatus (Linnaeus, 1758) – B-M, je znám i z Českého středohoří
Trichius rosaceus (Voët, 1769) – B-M, z Čech hlášen teprve v posledních letech (na Ústecku je znám např. z Děčína)
  syn.: zonatus Germar, 1794
Trichius sexualis Bedel, 1906 – M

V češtině se objevuje také název Chlupáč páskovaný a v posledních letech ve volných překladech z angličtiny na Internetu: Včelí brouk.

Původně byl tento druh zařazen do rodu Scarabaeus a u latinského názvosloví se objevuje řada synonym, např.:
abdominalis Mulsant, 1842
bifasciatus Jurine (Švýcarsko)
bimaculatus Gebler, 1830 (Sibiř)
bipunctatus Kraatz, 1891
erichsoni Rossi
lineatocollis Kraatz, 1891
pseudosibiricus Schulze, 1910
ruber Čepelák, 1927
sibiricus Reitter, 1890

německý název: Gebänderter Pinselkäfer, Pinselkäfer

Je popsána celá řada forem zachycující variabilitu tmavé kresby na krovkách – grafická tabulka forem je uvedena např. v práci BALTHASARA (1956: 232). U nás převládají světlé formy, když tmavší formy se vyskytují hlavně na severu a severovýchodě Evropy. Variabilita se týká také zbarvení štítu od celého černého až po zdobeného bělavým sekretem, zvláště u samic. Řada těchto forem jsou synonyma. Jako příklad uvádím tyto (bez popisu formy): ab. abbreviatus Mulsant, 1842 (= erichsoni Rossi), ab. abruptus Rossi, 1882, ab. albohirtus Reitter, 1892, ab. andersoni Bogdanov, 1913, ab. beckersi Schilsky, 1892, ab. bisbinotatus Pic, 1923, ab. commutatus Rossi, 1882, ab. divisus Mulsant, 1842 (= confluens Rossi), ab. dubius Mulsant, 1842, ab. fabricii Rossi, 1882, ab. fenicus Tesař, 1935, ab. hieroglyphicus Ješátko, 1935, ab. interruptus Mulsant, 1842 (= vulgaris Rossi), ab. jurečeki Ješátko, 1935, ab. krogerusi Tesař, 1935, ab. kueni Friese, 1896, ab. lindbergi Tesař, 1935, ab. linnei Rossi, 1882, ab. lojoensis tesař, 1935, ab. merkli Roubal, 1917(1919), ab. noui Pellet, 1871, ab.obenbergeri ješátko, 1935, ab. obliquus Mulsant, 1842, ab. omissus Tesař, 1935, ab. prolongatus Mulsant, 1842, ab. pulchellus Rossi, 1882, ab. quadrimaculatus Kraatz, 1891, ab. rangnovi Schulze, 1910, ab. reitteri Kraatz, 1891, ab. sahlbergi Schulze, 1910, ab. scopoli Depoli, 1924, ab. scutellaris Kraatz, 1891, ab. sekerai Tesař, 1935, ab. sibiricus Reitter, 1890, ab. succinctus Fabricius, 1787, ab. suecicus Tesař, 1935, ab. štěrbai Tesař, 1935, ab. všetečkai Tesař, 1935, ab. vulgaris Rossi.

Má také variety a to např.:
Trichius fasciatus var. dubius Mulsant
Trichius fasciatus var. intermedius Mulsant
Trichius fasciatus var. interruptus Mulsant

Délka: 9-12 mm

Imaga se nacházejí nejčastěji v červnu a v červenci za slunečného počasí, na květech bodláků, pcháčů, chrp, tavolníků, tužebníků, ostružiníků, ptačího zobu, růží, mateřídoušky nebo na miříkovitých a jiných rostlinách a zde také dochází k páření. Při běžném pohledu připomíná čmeláky, proto jsou zástupci tohoto rodu uváděni jako příklad mimikrování bomboidních forem. Brouci požírají na květech hlavně pyl. Vyhledává světlé lesy i otevřenou krajinu s loukami a křovinami v horách a podhůří.

Samičky kladou vajíčka do starého trouchnivějícího dřeva různých listnáčů (např. bříza, buk, olše, uvádí se i jedlý kaštan). Larvy se živí trouchnivou dřevěnou drtí, když jim ke trávení celulózy v těle slouží symbiotické bakterie ve střevě. Vyvíjí se většinou v trouchu na kořenech nebo v tlejícím dřevě, ve kmenech a v pařezech listnatých dřevin. Kuklí se nejdříve po dvou letech.

Zeměpisné rozšíření:

Je rozšířen téměř v celé střední a severní Evropě, jde značně na sever, na jihu proniká v horách do celé Italie, na východ dosahuje na Ukrajinu, evropská část Ruska až po Kavkaz.

V České republice je na vhodných lokalitách hojný.

V Českém středohoří byl nalezen podle dokladu v Muzeu města Ústí nad Labem na vrchu Kletečná (LT) v r. 1909 a od té doby nám není z Českého středohoří znám jiný doklad.

Největším nebezpečím pro tento druh je likvidace starých, tzv. „nebezpečných“ a „přestárlých“ stromů a jejich pařezů. V tom také spočívá jejich ochrana, kdy záleží na každém zachovalém starém stromu ve volné přírodě nebo v parcích.

Autor: Václav Vysoký, září 2009