Carabus auratus (Linnaeus, 1761) Střevlík zlatitý
kriticky ohrožený druh
Syn. nitens Voet, nec Linnaeus; sulcatus Dejean, 1774; viridiauratus D´Torre, 1877 – Střevlík zlatý.
Systematicky je tento druh řazen do podrodu Carabus s.str. (podle Check-listu 1993 pro Českou republiku), ale podle novějších pramenů (např. HŮRKA K., 1996: Carabidae České a Slovenské republiky – Kabourek-Zlín, 85) je řazen do podrodu Autocarabus kam z našich druhů patří Carabus auratus a Carabus cancellatus. Podle nových katalogů rodu Carabus (např. podle Bernarda Lassalla, 2007: www. Carabus.eu) je tento druh řazen do podrodu Tachypus Weber, 1801 (kde je typický druhem Carabus auratus a z našich druhů sem patří také Carabus cancellatus). Z tohoto stručného přehledu je jasné, že systematika se stále mění a pravděpodobně ještě dojde k menším nebo větším změnám.
Délka: 20-27 mm
Zbarvením se podobá druhu Carabus auronitens, ale basální články tykadel, makadel a nohy má nápadně rezavě žluté. Krovky jsou u většiny našich kusů zelené, mezery mezi kýly mají skoro hladké, bez silného vrásnění, na jihu se vyskytují také formy s hrubším vrásněním (např. f. brullei). Vzácně se vyskytují kusy s tmavšími až černými stehny, s krovkami od žlutozelené přes modrozelenou až po tmavozelenou barvu a na jihu jsou známé i velmi tmavé, skoro čené kusy (např. f. catalaunicus).
Zeměpisné rozšíření:
Západoevropský druh.
Je to typicky nížinný (vystupující do pahorkatin) druh, ale na Ústecku je nacházen i na vrcholech Krušných hor (např. Nakléřov cca 685 m n.m.– vidi, včetně fota pan Jiří Šedivý, který jeden kus zastihl na květech), v JZ Evropě ale vystupuje až do výše 2500 m n.m. Imaga u nás aktivují, podle našich pozorování, od května do konce srpna. Přezimují od září do března.
V Čechách se vyskytuje pouze v její SZ části, jinde chybí. Vyskytuje se velmi vzácně (lokálně ale v hojném počtu) na teplých, otevřených stanovištích, často v kulturní stepi, je ale např. i na vinicích, v zahradách apod. Má denní aktivitu a tak jej můžeme potkat pobíhajícího na loukách nebo polních a lučních cestách. Vody se nebojí a umí i plavat. Larvy mají výlučně noční aktivitu.
V Českém středohoří se vyskytuje v okolí řeky Bíliny, např. Koštov, Stadice, vrch Rovný. Na levostranné části od Labe mezi UL a DC jej známe např. z lokalit Arnultovice, Chrochvice, Chuderov, Mojžíř, Neštěmice, Povrly, Roztoky, Slavošov, Stříbrníky a z pravé strany Labe je znám v okolí Litoměřic, dále od Svádova.
Jako potrava se uvádějí mrtví slimáci, rozšlapaní hlemýždi, mrtví obratlovci, motýli a jejich housenky, ploštice, brouci až do své velikosti a jejich larvy, např. chrousty a chroustky, zástupce čeledí Elateridae, Silphidae, Tenebrionidae, ale i Cantharidae, kterým se řada jiných masožravých živočichů vyhýbá. Bylo zaznamenáno, že napadá i živé nemocné obratlovce (např. ještěrky, žáby, myši apod.). Za housenkami dovede i vylézt na stromy. Někdy žere i houby, ale spíše zde vykusuje larvy vyskytující se v houbách, protože se jedná o výlučně karnivorní druh. Uváděné napadání jahod, shnilého ovoce, nahlodávání květů apod. je jen výjimečné.
Podrobnou studii o tomto druhu na našem území připravují spolupracovníci libereckého muzea pod vedením pana Pavla Voničky, zoologa libereckého muzea.
Je známo několik ras (většina ras je z JZ Evropy, hlavně z Francie) a přehled do ras a dalších systematických jednotek tohoto druhu udává nejnověji např. Bernard Lassalle (2008: LISTE des CARABES du MONDE (part. 2 ) rectification X.2008 uvedeném na: www.Carabus.eu) a zde udává následující subspecie (z natií udávám pouze jejich počet v jednotlivých rasách):
Carabus auratus auratus Linnaeus, 1761 (10 forem na úrovni natio)
Carabus auratus honnorati Dejean, 1826 (8 forem z kategorie natio)
Carabus auratus lasserei Doué, 1855 (11 forem z kategorie natio)
Carabus auratus lotharingus Dejean, 1826 (5 forem z kategorie natio)
Carabus pseudolotharingus Barthe, 1921 (8 forem z kategorie natio)
Poznámka: Carabus auratus má 3 výrazné kýly na každé krovce sahající od base krovek až k jejich konci. U materiálu ze SZ Čech jsme zjistili, mimo jiné, že tyto kýly jsou zpravidla (u cca 60% imag) různě zkrácené, někdy navzájem pospojované, vzácně i přerušované a v jednom případě, u velmi malého kusu (16 mm), jsou tyto kýly skoro úplně zaniklé a jsou zřetelné jen na basi krovek – podobné odchylky popisuje již v r. 1935 A.Hepp v Entomol. Anzeiger Jhg. XV., Nr. 20: 133-137 – na tuto velmi silnou skulpturální variabilitu upozorňuje také např. Niedl J., 1959: Monografie čs. druhů tribu Carabini – část IV. (Col. Carabidae – Carabini). – Přírodovědný časopis slezský, XX (2): 163-167.
Autor: Václav Vysoký, prosinec 2009
|
