DAN RICHTER se narodil 2. listopadu 1930 v Ostravě. Od roku 1935 žil s rodinou v Modřanech u Prahy, kde se v prostředí osamělé vily s velikou zahradou a lesem, vzdor všem tehdejším dramatickým politickým a později i tragickým válečným událostem těžce doléhajícím na jeho rodinu, cítil šťastným.
Rodinná knihovna, bohatá na filosofickou literaturu, způsobila, že daleko dříve než malířstvím, se intenzivně počal zabývat filosofií. Již tenkrát se postupně formovalo jeho vnímání světa i duchovní směřování. Výrazný zlom znamenalo skončení války v roce 1945.
Hned v prvních mírových dnech byl otec ve státním zájmu vyslán do Ústí nad Labem, kam jej musela následovat i rodina. Nucený odchod do nového neznámého prostředí vnímal chlapec sotva patnáctiletý jako vyhnanství a prožíval ho bolestně a těžce. Začínal tehdy právě s prvními malířskými pokusy.
Pár týdnů po skončení válečné hrůzy se vydal na nádhernou horu Milešovku. Cestou míjel zničené tanky, kanóny, vyhořelá vojenská vozidla i cáry zkrvavených uniforem. Na vrchol hory doputoval až navečer a dodnes vzpomíná na grandiózní západ slunce, který tam prožil, na následující jasnou noc s nebem plným hvězd i na oslňující východ slunce, kdy se mu obrovská ohnivá koule planoucí nad obzorem jevila jako oko Boží, zvěstující nepochybnou a neotřesitelnou jistotu Boží přítomnosti, pronikající celým veškerenstvem.
„Můj smutek, plynoucí z pocitu vyhnance, v okamžiku jako mávnutím kouzelného proutku zmizel. Od toho dne vnímám a miluji České středohoří jako svůj překrásný, pozemský domov vlídně mi Bohem uštědřený“ - říká o tomto svém zážitku sám umělec.
Vracel se pak stále častěji se skicákem i malířským náčiním a již tenkrát si předsevzal, že se jednou usadí na samotě mezi nádhernými kopci Českého středohoří. Na splnění tohoto snu si umělec musel dlouho počkat, ale krásný kraj, do nějž se zamiloval na první pohled, je stále nejvýznačnější částí inspirace jeho krajinářské tvorby malířské i grafické.
Nejvýznamnějším dokladem umělcova vřelého citového vztahu byla výstava 40 obrazů z cyklu „Sen o Českém středohoří“ uskutečněná v roce 1980 v Galerii výtvarného umění v Litoměřicích, která měla naprosto mimořádný ohlas.
Stále pokračující filosofické studium a rozjímání o základních otázkách života i tvorby mělo zásadní význam pro jeho pojetí malířského umění i životní postoj. Skálopevné přesvědčení o vysokém duchovním a mravním poslání malířského umění mu ovšem působilo v dusné inkvizitorské době padesátých let veliké potíže a vyneslo i dlouholetý zákaz výstavní činnosti.
Richterova tvorba se neomezuje jen na krajinomalbu, je stejně tak tvůrcem obrazů figurálních jako malířem zátiší.
Po své čtyřicítce se počal též věnovat grafice – především barevné litografii a serigrafii. Vytvořil více než 330 grafických listů od miniatur velikosti poštovní známky až po listy velmi rozměrné.
Od samých uměleckých počátků se též intenzivně zabýval malířskou technikou a technologií, třel si sám barvy a vyráběl pojítka, laky a media. Mnoho let se též věnoval restaurování staromistrovských obrazů.
Poprvé vystavoval v Ústí nad Labem v roce 1949, pak v roce 1950 v Praze, poté měl výstavní činnost z politických důvodů zakázánu. V letech politického uvolnění absolvoval s velkým ohlasem dlouhou řadu výstav. V cizině vystavoval ve Švédsku, Německu, Rakousku, Rusku, Velké Britanii a Kanadě. Jeho obrazy dnes zdobí sbírky v mnoha zemích světa.
Dan Richter nepodléhal nikdy žádným politickým tlakům ani módním dobovým uměleckým trendům.
O Richterově tvorbě napsal v roce 1966 krátce před svým skonem proslulý historik umění Jaromír Pečírka: „Dan Richter je veliký samotář, kráčející životem i uměním neprošlapanou strmou stezkou vedoucí výšinami daleko od všech dobře zmapovaných cest, po nichž pohodlně putují davy. Jeho umění, které má zcela zřejmou uzavřenost a soukromost, má zároveň silnou a podmaňující sdělnost, je krásnou písní velkého, čistého lidského srdce. Dan Richter, malíř povolaný i vyvolený, našedší v labyrintu světa ráj srdce, maluje svět i svůj sen o říši krásy a dobra. Že dovede říci věci nejobtížnější a nejsložitější prostě, v tom je jeho největší básnivá síla.“
