V sobotu 21. října jsme se v 8.48 sešli na vlakové zastávce Želénky u Duchcova v počtu 17 účastníků. Čekala nás exkurze s tématem zapomenutých památek v oblasti jižně od Teplic, při níž nám byl zasvěceným průvodcem Vít Honys z Národního památkového ústavu v Ústí nad Labem, jemuž je třeba na tomto místě poděkovat. Drobně pršelo a deštivé počasí nás provázelo po celý den. Středohorská podzimní příroda má však své kouzlo i v dešti a mlze, takže počasí nebylo překážkou úspěchu exkurze. Po oficiálním zahájení akce jsme se vydali po silnici do Zabrušan, kde byla naše první zastávka. Obec Zabrušany se na počátku 20. století z větší části přestěhovala kvůli těžbě uhlí. Kostel sv. Šimona a Judy od významného barokního architekta F.M. Kaňky byl rozebrán a na novém místě postaven jako přesná kopie. S trochou nadsázky lze tuto akci označit jako první „transfer památky“ kvůli těžbě uhlí. Od kostela jsme se vyšplhali o pár metrů výše na plochu raněstředověkého zabrušanského hradiště , kde jsme vyslechli výklad Jirky Šedivého. Hradiště fungovalo asi v období 9.-11. století a mohlo snad být sídlem knížete Vistracha. Po letitém využívání plochy hradiště jako pole jsou však valy, které členily hradiště na tři díly, už velmi nezřetelné.

Po krkolomném sešplhání po hraně hradiště na silnici vedla naše cesta do Křemýže. V Křemýži v barokním kostele sv. Petra a Pavla nás přivítala slavnostní atmosféra – rozžaté svícny, znějící hudba – kterou pro nás vykouzlil pan Kyselka, který se o kostel ve svém volném čase stará. Po podrobném výkladu o kostele, jeho stavebním vývoji, mobiliáři a historických souvislostech jsme vystoupili i na kostelní věž. Následovalo překvapení, slibované v pozvánce, - Vítek Honys rozezněl kostelní varhany, což ještě umocnilo naše dojmy z tohoto sakrálního prostoru. Poté jsme si ještě prohlédli renesanční náhrobníky, osazené na vnější straně kostela.

Po krátké zastávce u ohradní zdi křemýžského zámku (kde jsme si vyposlechli něco o nejasné současnosti a budoucnosti tohoto objektu po jeho koupi soukromým investorem) jsme se vnořili do značně zarostlého zámeckého parku, na jehož konci nás čekala zřícenina vyhlídkového pavilonu z 2. poloviny 19. století. Zde jsme měli první (a bohužel nikoliv poslední) příležitost zamyslet se nad devastací kulturního dědictví našeho kraje a kulturní krajiny vůbec v 2. polovině 20. století.

Po překonání zdi parku jsme pokračovali severovýchodním směrem. Od cesty jsme se houštím prodrali k polozřícené stavbě sýpky. Původní sýpka byla v 19. století upravena pro nový účel – byla zde zřízena „výletní restaurace“. Z této doby se zde zachovaly i zbytky interiérové výmalby. Stav stavby však neslibuje příliš růžovou budoucnost – střecha z větší části chybí. Odtud pokračovala naše cesta k Ledeburské hrobce nad Křemýží. Hrobku, která kdysi tvořila výraznou krajinnou dominantu (dnes je kopec zarostlý lesem), nechal postavit na přelomu 19. a 20. století hrabě Jan z Ledeburu, konzervativní politik a rakouský ministr orby, a brzo po jejím dokončení v ní také spočinul. Z hrobky dnes zbývají pouhé trosky a jen povalující se architektonické články v neogotickém slohu dávají tušit, jak mohla hrobka kdysi vypadat. Devastace tohoto areálu však není jen dílem 2. poloviny 20. století, ale započala už po 1. světové válce.

Cesta lesem nás následně dovedla na žlutou turistickou značku, po které jsme došli až do Ohníče. Tam nás čekala občerstvovací přestávka v místní restauraci. Zde také zakončila svou pouť větší část účastníků. Zbylých osm pokračovalo do vsi Úpoř, do které jsme došli podél rokle, v níž byl k vidění historický kamenný mostek. Z Úpoře jsme vystoupali na Pohradickou horu (419 m n.m.). Na ní se nachází torzo rozhledny, která byla jednou z nejstarších rozhleden v Čechách. Mimoto zde stojí zřícenina kaple, jejíž zánik nemá na svědomí jen nezájem v období po 2. světové válce, ale také zemětřesení, které v 60. letech 20. století roztrhlo vrchol kopce. Na Pohradické hoře jsou také patrné stopy těžby – zřejmě rud.

Kvůli trvající mlze jsme si bohužel nemohli vychutnat výhledy na České středohoří, které tato hora za příznivějšího počasí skýtá. Po oficiálním ukončení exkurze se část účastníků vrátila do Ohníče na vlak a část pokračovala do Světce, kde jsme si v obci ještě krátce prohlédli kostel, zámek a faru, prošli se zámeckým parkem a poté došli na vlak do Hostomic.

za o.s. STŘEDOHOŘÍ SOBĚ

Eliška Nová, listopad 2006