V dubnu pod Lovošem
autor Jana Haasová, 2008
Cyklus "Z našich poutí"
Naše středohorské výlety začínáme na moje přání pod Lovošem. Možná, že někdo řekne, tam chodíš pořád, vždyť je to stejné. Mýlil by se. Jaro
mění krajinu den ode dne. Je to malíř, který rozmalovává její obraz do
mnoha tónů barev, nešetří žlutí, zelení, ani modří, tu a tam vloží do
korun rašících a kvetoucích stromů i karmín. Přijď dnes a přijď na
stejné místo za týden....
Pohled z vlaku nedává moc naděje na pěkné počasí. Modrá obloha s kumuly
nejasnými, jakoby rozmazanými "štětcem" na západní straně se nakonec
ztrácí v hustém oparu, z něhož vykukuje Říp a stejně i středohorské
kopce, v nichž je teď trochu melancholie.
Naše důvěrně známá cesta na jihozápadní straně úpatí Lovoše nás zavede
do lesa. Z levé strany je lemována čedičovými zídkami, jež kdysi dávno
lemovaly a ohraničovaly zdejší sady, jejichž dokladem jsou tu a tam
staré ovocné stromy, zejména třešně. Jinak vše obrůstá keři, které raší
pěkně různobarevně, podle druhu. Nejvíce nás zaujala teplomilná kalina
tušalaj, jejíž mlaďoučké šedozelenavé plstnaté listy zatím složené "do
harmoniky" se pomalu rozevírají proti sobě a odkrývají maličký zelenavý
okolík budoucího květu - radost pohledět! Tento zajímavý teplomilý keř,
běžný v oblastech Středozemního moře, si oblíbil i výslunná místa v
Českém středohoří. A že se mu tu zalíbilo, o tom svědčí jeho hojný
výskyt . Keře jsou ptačím rájem - svědčí o tom jejich zpěv.
Obzor za námi skýtá nádherný pohled na celé panoráma Milešovského
středohoří s jeho strmými homolemi - Ovčínem, Borčem, Sutomským vrchem,
Solanskou a Lipskou horou , dalšími kopečky a Milešovkou, která své postavení královny Středohoří nezapře a po jejím boku Kletečná. Radost z
tohoto úchvatného pohledu nám kazí, zdánlivá maličkost - zaražené
červenobílé kolíky v poli pod Lovošem, které už nikdo nikdyneoseje.
Červenobílé, zatím ještě neškodné kolíky vedou dvěma řadami přímočaře
podél Lovoše do Oparenského údolí a dál... Přijde den, kdy se do země
zaboří první rypadla a jednou tu místo zpěvu ptáků bude znít drsná hudba
kamionů, bohuzel.... Kolíky, jakoby tu symbolizovaly vlajky vítězných
dobyvatelů zasazené do zákonem chráněného území....
Na západě se zlověstně zatáhlo, ale Milešovku je vidět celou. Naši
předkové předpovídali podle mraků kolem Milešovky počasí. Vrchol hory
schovaný v mraku byl předzvěstí deště, ale když byly v mracích ostatní
kopce a Milešovku bylo vidět celou, nepršelo. Uvidíme, co nás čeká.
Na okraji listnatého lesa nás vítají rozkvetlé jaterníky podléšky, velmi
sytě modře zbarvené a bílé sasanky hajní. Zaujmou nás ostrůvky
rostlinek, jejichž růžice listů vyrůstá několik cm nad zemí a z ní
vykukují celkem nenápadné bílé drobné kvítky. Dodatečně zjistím z atlasu
název rostliny - je to bažanka lesní (Mercurialis perennis). Objevujeme
další nižší rostlinku s bílými květy připomínajícími jetel. Tu jsem ale
ve svém atlase nenašla....
Šedočerné, tu a tam pórovité kamení s povlaky zelenavých, ale místy i
rezavých lišejníků nás věrně doprovází i lesem a někde dokonce i z obou
stran cesty. Má své zvláštní kouzlo a já se ve své představivosti vracím
o nějakou desítku milionů zpět, kdy se tato krajina rodila. Na vlhčích
místech se usadil na kamenech mech, vytvářející huňaté polštáře. I tady
bývaly kdysi sady. Každého kamene v zídce se dotkly lidské ruce. Kameny
by mohly vyprávět o o životě lidí a jejich těžké práci. Lesem prosvitlo
slunce a ozářilo vrchol Lovoše i jeho skalnatý jižní svah. Nádherný pohled!
Naše cesta končí u osamělého zde stojícího domku. Chvíli se posadíme na
lavičce, která se nám tu nabízí. Sluníčko svítí, ale profukuje studený vítr. Korunami stromů na jihovýchodě prosvítá nebo spíše "protemňuje" mrak,
který nám vyhrožoval deštěm. Minul nás, takže předpověď podle Milešovky
se splnila. Před námi je už návrat s krásnými a hlubokými dojmy z dnešního výletu v
milovaném Středohoří.