Stále přetrvává tlaková níže, inverzní počasí, poměrně teplo a tak se vydáme v sobotu 5.11.2011 na výlet.
Ze Skalky po zelené turistické značce na Helfenburk, to je první cíl. Míjíme statnou lípu malolistou, jejíž stáří je přes 200 let, impozantní výška stromu 26 metrů se mi nevejde ani do záběru. Cesta je příjemná, suchá, pod nohama šustí barevné listí, které se, ač není vítr, snáší pomalu, ale jistě na zem.
Dojdeme na Helfenburk, na který jsem se moc těšila, znám trochu kresby tohoto atraktivního místa, které lákalo malíře a ostatní umělce, zachytil je při svých toulkách i K.H.Mácha, či Karel Liebscher a další.
První dojem je, že středověký hrad vyrůstá přímo z pískovcové skály. Potěšitelné je, že na hradě byl udělán obrovský kus práce. V pohodě si hrad obejdeme kolem dokola, všude tam, kam je vstup povolen, tak vstoupíme. Je sobota, je přístupná i opravená věž, točité schodiště ve věži je úzké, tmavé, ale bezpečné. Pohled dolů z věžní plošiny je uchvacující, bohužel do dáli jsou vidět jen zbarvené lesy, kopec ani jeden, pouze se dá odhadovat, kde který kopec leží, škoda.
Co mě potěšilo, tak to byla parta čtyř sympatických mládenců, kteří vařili v kotli polévku a zřejmě se chystali k jakési práci, které je stále dostatek. Koupily jsme si s kamarádkou pohlednice, a já turistickou známku číslo 446. Sbírání turistických známek je mým potěšením.
Leč je třeba jít dále, cestu si zkrátíme po červeném místním okruhu, docela kopec a dojdeme do obce Ostré. Často jsem při cestách vlakem či autem viděla barokní Kalvárii, která se jakoby vznášela téměř mysticky. Maličko jsem při prvním pohledu zklamaná, z dálky není vidět to, že kaple na vrcholku Kalvárie jsou zdevastované, bez oken, bez dveří, uvnitř není nic. Pouze Boží hrob byl asi provizorně zabezpečen proti vstupu nežádoucích osob. Výklenkové kapličky jsou opravené, před akademickým malířem Radomilem Klouzou stál nelehký úkol vymalovat jednotlivá zastavení Křížové cesty.
Trošku je mi smutno, možná to dělá i nostalgické podzimní počasí, výhled nepřidá, není žádný, tak alespoň zamyslet se, zastavit, trochu zameditovat. Nepovažuji areál za drobnou stavbu, autor Octavian Borggio patřil k předním architektům, bohužel minulá doba nepřála církevním stavbám a devastace i jinde je značná. Oceňuji však možná i mravenčí práci, která byla v posledních letech vykonána a věřím, že i pro Kalvárii na Ostrém nastanou lepší časy, třeba alespoň bude zakonzervován stávající stav, obdivuji nadšení místních spolků.
Tak a jdeme dále k Opičí hlavě po žluté turistické značce, trochu ji hledáme, je a najednou není, ale pokračování nalezeno. Na směrovce je vzdálenost 1 km, to byl tedy dobrý kilometr, tak vzdušnou čarou, mám pocit, že cesta po značce ke skále byla minimálně 2x tak dlouhá.
Zajímavý útvar. V pěkném novém altánku dojíme zbytky jídla, vyfotíme skálu, a přečteme si nově nainstalovanou tabuli s informacemi. Skála, která opravdu připomíná hlavu opice, se nalézá v Havraním dolu v oblasti zvané Úštěcké Švýcarsko. Město Úštěk obnovilo stezku k této zajímavé lokalitě, je příjemné se dozvědět, že se leckde navazuje na letité tradice.
Bohužel den je opravdu krátký, cesta zpět je poměrně dlouhá, zkrátíme si jí polní cestou kolem chmelnice a najednou se mezi stromy objeví silueta věže Helfenburku, podmínky na focení nejsou příznivé a času je málo.
Třeba někdy na jaře bych si ráda znovu tuto oblast prošla, neznám ty krásné pískovcové útvary, zanechaly ve mně velký dojem. Krajina byla celý den zadumaná, sluníčko téměř žádné, ovšem barevnost dubů, buků, různých javorů, člověka pohladila přímo na duši. Byl to pro mne den, kdy přímo vyzněla vizualizace líbezných podzimních barev.
Roznětínská Květa