|
Na sobotu 24. listopadu připadla poslední exkurze roku 2007 v režii o.s. Středohoří sobě. Před desátou hodinou ranní se u bunkru na křižovatce Hostovické a Žižkovy ulice shromáždil početný zástup zájemců o předválečné opevnění, ve kterém nechyběl ani redaktor ústeckého deníku nebo zástupci krajské redakce TV Nova. Úvodní slovo za pořádající spolek obstarali Jiří Šedivý spolu s Janem Kvapilem, který na místě hbitě složil a přednesl tuto zdravici:
Vážení a milí přátelé,
sešli jsme se, abychom shlédly kryty,
které před našimi zraky dosud jsou skryty
a nevyužity,
neb ve Velké válce "český" charakter nám velí.
Nuže, abychom to změnili
a příště se i bránili,
vezmeme to od píky
prohlédnem si řopíky.
Po kratší úvodní improvizaci se na místě konečně objevila hlavní postava exkurze, Ing. Josef Drobný z Klubu vojenské historie Trmice. Stylově oblečen v uniformě příslušníka československého vojska bojujícího za 2. sv. války v severní Africe, převzal definitivně výklad a organizaci exkurze do svých rukou.
Po krátkém historickém úvodu následovala prohlídka zmíněného bunkru č. 186 na křižovatce Hostovické a Žižkovy ulice. Tento bunkr je v současné době rekonstruován Klubem vojenské historie Trmice a příležitostně je provozován jako Muzeum lehkého opevnění. Jedná se, stejně jako v případě ostatních bunkrů na trmickém úseku obranné linie, vybudované podél řeky Bíliny, o tzv. vzor 36. Tento typ betonové pevnůstky měl střílny orientovány směrem k očekávanému příchodu nepřítele. Nástupcem tohoto bunkru se stal tzv. vzor 37., který byl řešen podstatně lépe: jeho střílny již nesměřovaly k nepříteli, ale vzájemně kryly sousední bunkry v linii (Numerologickou zajímavostí exkurze se stal fakt, že původní počet účastníků naší exkurze činil 36 lidí včetně několika dětí. Když se k nám u třetího bunkru připojil poslední opozdilec, rozšířil se celkový počet účastníků na 37). Ing. Josef Drobný nás podrobně seznámil s technologií stavby bunkrů, jejich technickým řešením a vojenským osazením a vybavením. Zároveň jsme byli informováni, že se v tomto případě jednalo o typové provedení "C" se třemi střílnami.
Poté, co si všichni zájemci prohlédli interiér bunkru, vydala se celá skupina do zarostlých a strmých strání nad pravým břehem řeky Bíliny. Odměnou za náročný výstup nám byl bunkr č. 187. Na rozdíl od předešlého, jednalo se v tomto případě o typ B s dvěma střílnami. Jeho největší zajímavostí je betonový překlad nad vchodem do bunkru, spojený se zdí, která zpevňovala zeminu v prudkém svahu za bunkrem. Za zmínku stojí také dobře dochované stopy vojenského zákopu v těsném sousedství bunkru. Po zodpovězení všech dotazů jsme se vydali dále do svahu.
Cestou jsme se na chvíli zastavili u pozůstatků zaniklého stavení, odkud jsme zamířili k třetímu objektu betonového opevnění. Jednalo se o bunkr č. 187a typu A se dvěma střílnami a zeslabenou zadní stěnou, který leží na vrchu terénní hrany na rozhraní lesa a zarůstající louky. Po výkladu následoval přesun k bunkru č. 188. Ten se nachází nad loukou při okraji lesa, u rozcestí turistických cest na Soudném vrchu. Jednalo se o dvoustřílnový typ B (se zesílenou zadní stěnou).
Poslední, pátý bunkr se nacházel ve velmi příkrém srázu labského kaňonu. K jeho návštěvě se proto odhodlali pouze ti nejodvážnější a nejvytrvalejší zájemci. Betonová pevnůstka č. 189 náleží k dvoustřílnovým bunkrům typu B se zesílenou zadní stěnou. Jejím úkolem bylo postřelovat oblast železničního mostu přes Labe v Ústí. Zajímavostí tohoto objektu jsou poslední zbytky původní výdřevy střílen a interiéru bunkru. Zde se po výkladu rozvinula dlouhá diskuze mezi účastníky, která se posléze přesunula do výletní restaurace Větruše. Tam byla v dobré náladě exkurze definitivně zakončena. Na závěr zbývá jen poznamenat, že našemu skvělému průvodci patří právem velký dík.
Za o.s. Středohoří sobě Jiří Šedivý
|
