Popisovat místo tak známé, jako je
Bobří soutěska, považuji za zbytečné, napsáno o ní bylo dost a dost. Uvádím proto jen nejdůležitější údaje pro ty, kteří toto krásné a romantické místo neznají a omezím se hlavně na jarní rostliny, které byly pravým důvodem výpravy, kterou jsme s kamarádkou a psí společnicí uskutečnily v sobotu 24.3.2012.
Bobří soutěska je hluboká, skalnatá rokle, kterou protéká Bobří potok, jeho malý pravostranný přítok na počátku směrem od Verneřic spadá do soutěsky v podobě asi 8 m vysokého vodopádu, samotný Bobří potok po průtoku úzkým skalním zářezem vytváří širokou, přes 5 m dlouhou soustavu kaskád na šikmém, členitém čedičovém skalisku. Tato lokalita byla v r.1968 vyhlášena za Přírodní památku. Nachází se mezi obcemi Kravaře a Verneřice v nejvýchodnější části Českého středohoří. Místem prochází zelená turistická značka.
Auto necháváme v obci Janovice nedaleko Kravař poblíž autobusové zastávky, hned u ní se nachází turistická orientace a nasměruje nás k Bobřímu potoku. Je pěkný, slunečný den, kráčíme vyznačeným směrem a protože se nám nechce jít po silnici, sestoupíme na louku mezi silnicí a potokem. Upoutají mne drobné bílé kvítky na nízké, nafialovělé lodyze, měl by to být penízek modravý, jeden z nejranějších zástupců tohoto rodu. Zahlédnu jen dvě rostlinky, jinak se kolem modrá a růžoví plicník tmavý, žlutou barvou upoutá křivatec žlutý. Vykvétají i první sasanky hajní. Přejdeme můstek přes potok, značená cesta vede další loukou, nalevo spatříme Ronov a Vlhošť a pak už vstupujeme do lesa, spatříme pár keříků rozkvetlého lýkovce jedovatého, spoustu modrých podléšek a zaslechneme znovu šumění vody, to se blížíme opět k potoku a také k počátku soutěsky. Na cestě i podél ní roste množství drobných rostlinek s nevýraznými žlutými kvítky - mokrýš střídavolistý. Můstek, přes který přecházíme, je nový, při mé poslední návštěvě v létě 2009 zde byl ještě starý, opotřebovaný můstek z tenčích kmenů a jak zjistím později, byly nahrazeny i ostatní shnilé a spadlé mostíky, na trase jich je nyní celkem pět. Všude kolem potoka jsou naplaveniny z nedávné vysoké jarní vody, kromě proutí a listí bohužel i hromady odpadků, pneumatiky, plastové láhve, velké kusy molitanů, snad bývalých matrací (odkud a jak?), útržky igelitů a látek, jiné plastové nádoby atd. Tato hrůza nás bude provázet celou další cestu. Pěšina se vine podle vody proti proudu, těšíme se četnými květy podléšek a všudypřítomného mokrýše. Potok se na mnoha místech rozdvojuje, cestička nás vede přes ostrůvky mezi pádící vodou a klidnými tůňkami, objevujeme i další rostlinky, bažanku vytrvalou, devětsil lékařský, typické listy kopytníku evropského, teprve začínající dymnivku dutou a první bledule, oproti Trojhorským a Šebínským o něco drobnější. Místy míjíme četné kmeny stromů popadaných přes potok, po pravé straně máme příkrý suťový les s velkými balvany porostlými mechem, nad nimi prosvítá otevřené suťové pole. Odněkud shora stékají tu a tam úzké pramínky. Potkáváme další bledule, větší a četnější porosty, protkané plicníkem tmavým, pěšina se chvílemi vyšplhá vysoko nad hladinu a poskytne krásný výhled na sluncem prozářené meandry potoka, občas strmě sestupuje a vede po kamenech vedle řečiště, v jedné nevelké prohlubni přetrvává ještě ledový škraloup. Po levé straně se vypíná vysoká, kolmá stěna z čedičových hranolů, vyvrácená bříza zavěšená přes skalní útes navozuje dojem pralesa, do široka rozlité koryto potoka nás dovede k druhému můstku. Kousek za ním nacházíme první a jediný trs sněženek, úzkou cestičkou ujdeme několik dalších metrů a je tu třetí mostík, předcházejí ho dvě bytelné klády ze spadlých stromů, které ještě nedávno nahrazovaly neexistující přemostění. Chvíli zde posedíme a poobědváme, je tu úžasný klid, posloucháme ptačí zpěv a zurčení vody, ale netrvá dlouho a už nás při našem, fotografováním zpomaleném tempu, dohánějí první turisté. Jdeme také, naši pozornost upoutá devětsil lékařský, který vyrůstá přímo z vody, jedna skupinka se třemi rozkvetlými lodyhami zrcadlícími se ve zvlněné hladině je obzvlášť působivá. Dostáváme se na rozšířené a z valné části zaplavené prostranství, zřejmě na jednu z bývalých "Malých louček", s početnými koloniemi bledulí. Přechod přes znovu rozdělený potok komplikují haldy naplavenin a silně promáčená půda. Zprava přitéká tenký potůček, obklopený devětsilem, orsejem jarním, křivatcem žlutým a kvetoucími petrklíči. O něco výš se nachází oplocená pastvina.
K vysokému vodopádu už odsud není daleko, když dorazíme na další malou loučku, zahlédneme ho přes neolistěné stromy na druhé straně potoka. Kromě můstku objevíme i tabulku s nápisem Přírodní památka s podrobnějšími informacemi. V lesním cípu za přítokem z vodopádu je vybudováno malé odpočívadlo se stříškou, v tuto sobotu neustále obsazené. Zajdeme si vyfotit vodopád zblízka, opatrně po velkých kamenech. Protisvětlo fotografování zrovna příliš nepřeje. Vyšplhám napravo na svah, nacházím jiné záběry a mimo ně i suché, loňské semeníky měsíčnice vytrvalé, vypadá to, že zde roste ve větším množství. Stezka k dalšímu vodopádu je mokrá, kluzká a opatřená řetězy na přidržení. S obdivem se zahledím na stupňovité, sloupcovitě dělené skály po mé pravé ruce, také na nízký skalní tunel, vytvořený protékající vodou. Přicházíme ke kaskádám, prohlédneme si je zdola i shora, vyfotíme si i úzkou spáru pod můstkem, kterou sem proudí voda a pokračujeme dál, až na malou louku s velkou, hranolovitou čedičovou skálou. V létě zde bývají dětské tábory. Dál už naše cesta nevede, vracíme se zpět. U vyššího vodopádu si mezitím velká společnost s malými dětmi rozdělala oheň, dým se valí skalní rozsedlinou, halí vodopád a rozplývá se mezi stromy. Jak tak kráčíme lesem, zaznamenáme změnu v osvětlení, slunce kleslo níž a potok je najednou smutný a tmavý. Pruh slunečního svitu dopadá jen na známou skupinku tří ve vodě rostoucích devětsilů, kouzelný obrázek.
Vycházíme opět na louku s výhledem na Vlhošť a Ronov, ještě se otočíme a ten poslední pohled znamená rozloučení s pěkným dnem. Musíme jen doufat, že nás čekaji jiné a stejně krásné.
Zdena Vojtíšková