V sobotu 6.10.12 jsem se zúčastnila dendrologické exkurze do zámeckého parku v Libochovicích, uspořádanou, stejně jako mnoho jiných akcí, Severočeskou pobočkou české botanické společnosti.
Libochovický zámek, původně renesanční (přestavba gotické tvrze za Lobkoviců r.1560), získal současnou, raně barokní podobu, která je dílem italského architekta Antonio della Porty, v letech 1683-1690. Ze stejné doby pochází i zámecká zahrada, založil ji kolem r. 1685 český zahradník Jan Tulipán po vzoru francouzských versailleských zahrad. V 19. století byla přeměněna na anglický park, r. 1912 opět ve francouzský s přechodem do anglického. Park má nyní rozlohu 25 hektarů a nachází se v něm řada tuzemských i cizokrajných stromů, skladbou dřevin patří k našim nejbohatším.
Před zámkem, u pomníku J.E.Purkyně, který se v zámku narodil, se nás v pěkném a slunečném sobotním dopoledni sešla poměrně početná skupinka asi 20ti příznivců botaniky, záhy se dostavil i vůdce výpravy, p. ing. Vít Joza a prohlídka mohla začít. Zámecké parky bývají koncipovány tak, aby návštěvníkům měly co nabídnout v každé roční době, ale na podzim, když se barví listí stromů do různých odstínů červeně a zlata, jsou snad nejkrásnější. Rozhodně bylo na co se dívat a co obdivovat. Procházíme napřed pečlivě upravenou francouzskou partií, u každého stromku či keře, na který narazíme, si vyslechneme zajímavé vyprávění, např. že červené plody tisu červeného jsou jedlé, i když tis sám je jinak prudce jedovatý, že zimostráz obecný, využívaný zde na malé živé plůtky, snáší dobře sestřih, jak rozpoznáme lípu malolistou od lípy velkolisté, čím se liší zerav západní od cypřišků, jak se snadno rozšiřuje semeny, roznášenými v ptačím trusu, mahonie cesmínolistá apod. Krátce se zastavíme u pěkně urostlé břízy bělokoré s převislými větvemi, u komule Davidovy s fialovými květy a přecházíme zvolna do části anglické. Je tu moc krásně, všude kolem mohutné, věkovité stromy, zelený trávník tu a tam posetý spadanými barevnými listy, napravo klidná, sluncem ozářená hladina Ohře, jenomže není čas se kochat, výklad pokračuje a téměř nestačíme zapisovat. Tak tohle je ořešák černý, sebereme pár zelených koulí s ukrytými ořechy, následuje svída bílá a mohutný buk lesní převislý, naše skupinka se pod tím obrem téměř ztrácí, ale to nejlepší teprve přijde. Hned vedle buku se nachází vzácný křehovětvec žlutý s rozdvojeným kmenem, vyloženě sbírkový strom, jméno dostal podle žlutého dřeva ukrytého pod kůrou, fotoaparáty jsou neustále v plné akci, strom však bohužel není v nejlepší kondici, možná věkem?
O něco dál nám vůdce nastaví dlaně plné drobných, zelených bobulek a lístků, sesbíraných na pěšině pod stromy, jedná se o ochmet evropský, poloparazitickou rostlinu, trochu připomínající jmelí, jeho hostiteli jsou u nás různé druhy dubů, kolem se jich vypíná hned několik. Jdeme nyní přímo podél řeky, podíváme se na kalinu obecnou s červenými plody, zimolez pýřitý, velký polštář brčálu menšího a nad vodu se naklánějící, kaskádovitou vrbu bílou převislou, tzv. smuteční. V této odlehlejší části parku panuje ticho a klid, návštěvníci do těchto míst zřejmě málokdy zavítají. Skupinou kanadských topolů projdeme ke krásnému habru obecnému a k javoru klenu, letitý strom má místy odloupanou svrchní kůru, pod níž se rýsují zajímavé ornamenty, jakoby svisle nakreslené letokruhy. Odpoutáme se od řeky a středem úžasného parku se stáčíme nazpět. Obdiv vyvolá obrovský dub, jenomže strom, který následuje, sklízí ještě větší pozornost - korkovník amurský, s pružnou, pod prstem pérující silnou, šedohnědou, rozpraskanou kůrou, ze které se kdysi dělala korková drť na výrobu zátek. Každý si musí sáhnout a jeden šťastlivec dokonce nalezne v trávě úlomek, dost velký, aby se o něj mohl podělit s několika ostatními.Také jeden kousek mám a kromě této trofeje i nevelký odlomek ornamentálního klenu. Opouštíme korkovník a přicházíme ke kaštanovníku jedlému, na stále zelených větvích se ve výšce pohupují pichlavé kuličky plné oblíbených pochutin. Cesta, kterou kráčíme, teď zamíří doprava, na protilehlou stranu parku, míjíme další impozantní stromy, borovici černou, lípu velkolistou a spoustu dalších, je toho na jeden den až dost. Následují nízké keříky kaliny tušalaj, rozložité škumpy orobincové, zčásti vykotlaný javor stříbrný, který vykvétá již koncem února, zajímavý kultivar javoru mléče s uzlovitým kmenem a jemně stříhanými listy, jasan pensylvánský, dub cer, višeň turecká neboli mahalebka, nahovětvec dvoudomý - krásná, ale málo využívaná solitéra, jinan dvoulaločný a jerlín japonský s latou zelených, eliptických plodů, které však v našem podnebí dozrávají pouze výjimečně.
Hlavy, zápisníky i foťáky máme plné, ba až přeplněné a je nám všem přitom jasné, že to, co jsme viděli, je pouhý zlomek přírodního bohatství, které se v parku ukrývá a také jaké štěstí je vydat se na cestu s člověkem, který dokáže tyto vzácnosti rozpoznat a pojmenovat. Před zámeckým skleníkem si vyposlechneme ještě poslední slova, odpovědi na dotazy, zapíšeme poslední poznámky do bloků a přichází rozloučení. Závěrem nezbývá než poděkovat p.ing. Jozovi, rovněž i všem dalším botanikům severočeské botanické společnosti, kteří nám letos poskytli tolik nádherných a neopakovatelných zážitků.
Zdena Vojtíšková
České středohoří, turistický průvodce ČSSR, 1985