K Českému středohoří mám niterný a hluboký vztah, je to pro mě krajina všech krajin. Poznala jsem ho z mnoha úhlů pohledu. Bydlím v Duchcově, jezdím do Mostu,Teplic, Ústí, do Prahy, mám ho stále v dohledu. Krajinu jsem si ale i důkladně ohmatala a prošlapala s „Poutníky Českého středohoří“. Více jak dva roky jsem s nimi putovala s průvodcem a jedinečným znalcem této krajiny, uměleckým fotografem Roderickem Slavíkem z Lovosic. Každý týden, za každého počasí, křížem krážem mezi těmi fascinujícími kopci a kopečky. A jak se mi někdy nechtělo! Na nádraží půl hodina pěšky, pak vlakem do Ústí a přestupovat do Lovosic. Ráno mlha a sychravo, nebo déšť a mráz. A jak jsem byla vždy překvapená a unesená tou nevyčerpatelnou krásou. Jednou jsme chodili jak nevidomí ztracenci celý den v mlze.A jen na okamžik se hustá clona rozestoupila právě v jeden nezapomenutelný okamžik u Březovského rašeliniště. A opět zatajený dech, nevyslovitelný údiv. Každý z těch dnů našich poutí je ve mně, ke každému se vracím. A znovu a znovu vyrážím, jak to jen jde i s jinou partou lidí, na stejná i dosud pro mě neznámá místa, do té fascinující krajiny. A stále a znovu se mi potvrzují slova Rodericka S. „ každý den i stejné místo bude nekonečně jiné“. I letos, jako každým rokem v předjaří, si nenechám ujít jeden z těch středohorských zázraků. Utajené místo u Ohře, kde se ještě v spícím lese kochám úchvatnou podívanou na nedohlednou záplavu probuzených bledulí ...
Mám v sobě ale i jinačí úhly pohledu a trnu strachem. Žiji totiž v odlišné krajině, kterou si lidé bezohledně podmanili, znásilnili a zmrzačili. Obracejí ji naruby a je u toho plno „pádných“ slov o nezbytnosti, vítězoslávy a vždy lepších a nadějných zítřků. Krajina, chmurně zdeptaná, vybrakovaná, bez pestrých vůní a barev, jednotvárně depresivní. Odepsaná. Krajina na hraně civilizace. Ještě jeden krok na celé planetě a ... Zůstávají v ní sice sem tam ostrůvky, které tu zbyly, ale i na ty si brousí zuby tržní lidská chapadla.
Proto ty strachy v této mé druhé krajině o prolomení ekologických limitů, sesutí Krušných hor i se zámkem Jezeří, zachování Horního Jiřetína, o každý pokácený strom a každý metr zabrané půdy. Ale strach je zdvojený i o tu první krajinu, ještě vonící a plnou barev a životodárné rozmanitosti, o mizení malebných kopců a kopečků , otvírání nových kamenolomů, o tu prokletou dálnici D8 a nabalování dalších a dalších staveb, obřích skladišť, supermarketů, parkovišť a všelijakých průmyslových, obchodních a rádoby turistických zón podél trasy. Pořád při srovnávání těch dvou krajin trnu strachem, že i tato „krajina mých snů“ jednou vezme za své.
A České středohoří je pro mě i zdrojem tvůrčích podnětů a inspirací. Ohromil mě jeden ze současných severočeských malířů, který průběžně po celý život zajíždí do Středohoří malovat, většinou čisté přírodní motivy, nebo s dojemnou kapličkou, či vesnickými domky, ale vždy v půvabné přírodní scenérii. Na můj dotaz, jestli mu nevadí, že některá z míst, která namaloval, zaniknou v této podobě např. vlivem dálnice, odvětil: „Tak se obrátím na druhou stranu“. Bude jednou kam se obracet? Naopak k mým životním prožitkům patřila každá z mnohaletých zajížděk do skromného ateliéru malíře Františka Hory z Třebenic, setkávání s magickým malířem Danem Richtrem, oběma bytostnými krajináři Českého středohoří. Jeden z ročníků sympózia vznášení nad krajinou, které už třináct let v Duchcově organizuji, byl plně věnovaných „Magické krajině Českého středohoří“. Podařilo se shromáždit do duchcovského zámku kolem stovky uměleckých děl, kde nechyběly ukázky z děl mistrů evropské krajinomalby jako byli David Friedrich nebo Ludwig Richter, ale i výsostný umělec Emil Filla aj. Současnou krajinomalbou byli zastoupeni, kromě výše jmenovaných, náš přední krajinář Jan Souček z Prahy, nebo Herbert Kisza z Kadaně aj. Podařilo se zapůjčit i kolekci německých malířů tzv. „Drážďanské umělecké školy“ a soubor obrázků malířů - vězňů z koncentračního tábora v Terezíně. Na útržcích papírů, jen špačkem tužky a pod hrozbou nejtěžších trestů i smrti si črtali rozvlněný reliéf krajiny, kterou viděli ráno při odchodu z lágru na otrockou práci a večer, když se vraceli. A pak jen na několika „zakázaných“ místech skrz mohutné terezínské zdi. Krása té krajiny byla pro ně často jedinou nadějí, vším. Nazývali ji Arkádií, podle řeckých bájí šťastná ideální země, kam se jednou opět vrátí.
To vše se objevuje i v mé poezii...
