Prvního dubna 2011 nebo-li na apríl jsme se vydaly s kamarádkou a její psí společnicí na výlet. Nejprve to měla být cesta za bledulemi, den však sliboval pěknou viditelnost, tak jsme se rozhodly pro změnu. Půjde se na Sedlo, ovšem jaký to rozdíl proti lužním lesům.
Sedlo, solitérní hora, se dvěma výraznými vrcholy, jejíž výška 726 metrů je ve Středohoří úctyhodná. Z dáli, pokud povolíme uzdu fantazii, opravdu může připomínat koňské sedlo. Je to dominantní, nejvyšší hora Verneřického středohoří.
Cesta na vrchol je zprvu mírná, nenápadná,od Lovečkovic nejdříve po žluté, pak po zelené značce, ale velice brzy nastává ostrý výstup, stále skoro přímo nahoru, zdá se mi nekonečný. Skalnatý hřeben Sedla je úžasný, bizarní skalní věže, špičaté, vysoké, místy se prochází po úzké římse. Z popisů na tabulích lze vyčíst, že na Sedle je výskyt vzácné květeny, v tento den jsme toho moc nenašly, asi ještě nebyla vhodná doba. Skalní suky, terasy, hranoly, mohutné věkovité buky, těžko se rozhodnout co dříve fotit. Výhledy nezklamaly, opravdu se lze dívat na všechny světové strany. Zapíšeme se do vrcholové knihy, třetí v pořadí, posvačíme a musí se zpět.
Při prudké cestě dolů, opět po zelené značce, se nejde zastavovat, později u lesních tůněk objevíme velké množství devětsilu bílého a u silnice fialový devětsil lékařský. Zahlédneme i malou žabku, je příliš rychlá a zmizí.
A na závěr výletu ještě krásná rozhledna Na Hořidlech, elegantní, ocelová stavba, dobře zapadne do krajiny, neruší. 67 schodů není až tak moc, doporučuji vystoupit a rozhlédnout se kolem.
Cestou od rozhledny přes rozlehlé pole se kocháme tím krásným koutem, je naprosté ticho, teplo, ptáci prozpěvují, trnkové keře, jen, jen rozkvést. Odjet se ani nechce, díváme se směrem na Ronov, špičatý vrch, někdo se o něm vyjádřil, že je to „chudý příbuzný“, na Vlhošť a další panoráma, to jsme však už jinde. Nevím, ale toto místo nám přineslo zvláštní pocit naprosté svobody a radosti, povinnosti se jaksi vytratily. Byl to krásný výlet, na který se nezapomene.
Roznětínská Květa