Jiskry ohně
nacházím v barvách
toho kraje...
Po delší době přichází den s modrou oblohou a sluníčkem jako příslib
pěkného výletu. Ožívá podzimní krajina, která byla delší dobu zahalena v
mlhavém smutku. Podél trati svítí karmín ostružiní, Podbabské skály mají
svůj půvab, lehce stínované plochy kamení s jásavě žlutými listy
uchycených rostlin připomenou obrázek jara, kdy tu kvetly tařice.
Kochám se pohledem na modrou oblohu, na níž se objeví nenápadné stádečko
bělavých beránků. V dálce přechází modř do světlého tyrkysu, lemovaného
růžově šedými mráčky. Zvláštní scenérie, připomínající moře... a znovu
tyrkys, v němž jsou zaříznuty ostré tmavě šedé nože... Soustředila jsem
se víc na oblačnost než na krajinu. Další zálivy, pobřeží táhlé a vzadu
na severu se tyčí silueta pohoří s bílými vrcholy. Nápadné a rychlé
změny typu mraků a jejich barevnost napovídá, že sluníčko asi dlouho
svítit nebude. V Roudnici je obloha zcela šedivá a Milešovku marně vyhlížím.
V Lovosicích drobně prší. Vyjíždíme směrem k Házmburku. Jednotlivá pásma
kopců jsou výrazně odlišena odstíny šedé barvy, která dominuje celé
krajině. Vrchol Milešovky je v mracích. Zaparkujeme v Sedlci pod
Házmburkem a odtud se vydáváme jižním směrem ke kopci.
Přestává pršet, ale od severozápadu fouká ostrý, studený vítr - brrr!
Nedáme se odradit. Kouzelný a dramatický je rozhled na krajinu všemi
směry a před námi se tyčí Házmburk, kolem nás jsou pásy polí a dále sad
mladých jabloní, na nichž se ještě drží listí. Zaujme nás mimořádná
sytost barev tohoto místa. Působivá jsou pole zorané černozemě, která
deštěm zčernala ještě víc. Asi ne náhodou mi připomněla lávová pole na
Etně, dojem umocňuje hromada kamení - tmavého čediče na okraji pole.
Zajímavý je kontrast barev zelenavých a žlutavých lišejníků na některých
kamenech.
Cestou nám těžknou boty nabalujícím se bahnem, takže se vydáváme podél
sadu západním směrem. Před námi se na obzoru rozevírá část Lounského
středohoří s Chožovskou horou, Brníkem, Srdovem, Oblíkem, Křížovými
vrchy, Milou a dalšími kopečky. Vítr začíná protrhávat mraky, objevuje
se dokonce i "modré oko". Krajina dostává veselejší náladu, modravé
kopce s růžovým nádechem oblohy v pozadí. Na severozápadě je černo,
Milešovka v neprůhledném závoji.
První sluneční paprsky ozáří krajinu. Ne celou, vyberou si vždy jen
určité místo, které se objeví v plné kráse. Skalnatý Košťálov se
zříceninou hradu, Deblík s kamenolomem ohnivě svítícím a žalujícím. Nad
Litoměřicemi vykouknou pláně s ostrůvky sněhu. Radobýl a Dlouhý vrch. Na
východě zazáří malý kousek duhy, po chvíli je stejně poctěn i Lovoš.
Vítr se mění na západní, který už není tak studený. Nad Házmburkem
krouží káně.
Po pravé straně cesty se mírně vlní pole, na němž nás zaujme nenápadný
vršíček porostlý listráči. Díky spadanému listí se korunách stromů rýsuje
skalní útvar, k němuž se vydáme. Jdeme kobercem javorového a jasanového
listí, kde jsme vyplašili zajíce. Stoupáme po mírnějším svahu porostlém
travou a místy uschlými bodláky - máčkou ladní. Na členitém vrcholu
čedičové skály jsou rozsety tmavě růžové květy hvozdíku kartouzku.
Nádhera! A kolem dokola je výhled na celé Středohoří, dokonce i
Milešovka se vynořuje. Pozorujeme poštolku nad polem.
Má ten skalnatý vršíček, který jsme považovali v létě za pouhý remízek,
nějaký název? Pokud ne, dám mu jménu "Hvozdík", ale mapa napoví, že se
jmenuje "Plaňák" a jeho nadmořská výška je pouhých 279 m.
Teď už nám zbývá jen rozloučení. Vracíme se do Sedlce. Ještě poslední
rozhlédnutí do krajiny, ozářené hořícím západem slunce nad Plaňákem a
cesta do Lovosic na nádraží. Středohoří se ztrácí zvolna ve tmě, ale
hluboké dojmy z našeho výletu zůstávají barevné.