Jiskry ohně
nacházím v barvách
toho kraje...
Po delší době přichází den s modrou oblohou a sluníčkem jako příslib 
pěkného výletu. Ožívá podzimní krajina, která byla delší dobu zahalena v 
mlhavém smutku. Podél trati svítí karmín ostružiní, Podbabské skály mají 
svůj půvab, lehce stínované plochy kamení s jásavě žlutými listy 
uchycených rostlin připomenou obrázek jara, kdy tu kvetly tařice.
Kochám se pohledem na modrou oblohu, na níž se objeví nenápadné stádečko 
bělavých beránků. V dálce přechází modř do světlého tyrkysu, lemovaného 
růžově šedými mráčky. Zvláštní scenérie, připomínající moře... a znovu 
tyrkys, v němž jsou zaříznuty ostré tmavě šedé nože... Soustředila jsem 
se víc na oblačnost než na krajinu. Další zálivy, pobřeží táhlé a vzadu 
na severu se tyčí silueta pohoří s bílými vrcholy. Nápadné a rychlé 
změny typu mraků a jejich barevnost napovídá, že sluníčko asi dlouho 
svítit nebude. V Roudnici je obloha zcela šedivá a Milešovku marně vyhlížím.
V Lovosicích drobně prší. Vyjíždíme směrem k Házmburku. Jednotlivá pásma 
kopců jsou výrazně odlišena odstíny šedé barvy, která dominuje celé 
krajině. Vrchol Milešovky je v mracích. Zaparkujeme v Sedlci pod 
Házmburkem a odtud se vydáváme jižním směrem ke kopci.
Přestává pršet, ale od severozápadu fouká ostrý, studený vítr - brrr! 
Nedáme se odradit. Kouzelný a dramatický je rozhled na krajinu všemi 
směry a před námi se tyčí Házmburk, kolem nás jsou pásy polí a dále sad 
mladých jabloní, na nichž se ještě drží listí. Zaujme nás mimořádná 
sytost barev tohoto místa. Působivá jsou pole zorané černozemě, která 
deštěm zčernala ještě víc. Asi ne náhodou mi připomněla lávová pole na 
Etně, dojem umocňuje hromada kamení - tmavého čediče na okraji pole. 
Zajímavý je kontrast barev zelenavých a žlutavých lišejníků na některých 
kamenech.
Cestou nám těžknou boty nabalujícím se bahnem, takže se vydáváme podél 
sadu západním směrem. Před námi se na obzoru rozevírá část Lounského 
středohoří s Chožovskou horou, Brníkem, Srdovem, Oblíkem, Křížovými 
vrchy, Milou a dalšími kopečky. Vítr začíná protrhávat mraky, objevuje 
se dokonce i "modré oko". Krajina dostává veselejší náladu, modravé 
kopce s růžovým nádechem oblohy v pozadí. Na severozápadě je černo, 
Milešovka v neprůhledném závoji.
První sluneční paprsky ozáří krajinu. Ne celou, vyberou si vždy jen 
určité místo, které se objeví v plné kráse. Skalnatý Košťálov se 
zříceninou hradu, Deblík s kamenolomem ohnivě svítícím a žalujícím. Nad 
Litoměřicemi vykouknou pláně s ostrůvky sněhu. Radobýl a Dlouhý vrch. Na 
východě zazáří malý kousek duhy, po chvíli je stejně poctěn i Lovoš. 
Vítr se mění na západní, který už není tak studený. Nad Házmburkem 
krouží káně.
Po pravé straně cesty se mírně vlní pole, na němž nás zaujme nenápadný 
vršíček porostlý listráči. Díky spadanému listí se korunách stromů rýsuje 
skalní útvar, k němuž se vydáme. Jdeme kobercem javorového a jasanového 
listí, kde jsme vyplašili zajíce. Stoupáme po mírnějším svahu porostlém 
travou a místy uschlými bodláky - máčkou ladní. Na členitém vrcholu 
čedičové skály jsou rozsety tmavě růžové květy hvozdíku kartouzku. 
Nádhera! A kolem dokola je výhled na celé Středohoří, dokonce i 
Milešovka se vynořuje. Pozorujeme poštolku nad polem.
Má ten skalnatý vršíček, který jsme považovali v létě za pouhý remízek, 
nějaký název? Pokud ne, dám mu jménu "Hvozdík", ale mapa napoví, že se 
jmenuje "Plaňák" a jeho nadmořská výška je pouhých 279 m.
Teď už nám zbývá jen rozloučení. Vracíme se do Sedlce. Ještě poslední 
rozhlédnutí do krajiny, ozářené hořícím západem slunce nad Plaňákem a 
cesta do Lovosic na nádraží. Středohoří se ztrácí zvolna ve tmě, ale 
hluboké dojmy z našeho výletu zůstávají barevné.