Mlhavo, mlhavo a pořád mlhavo. Letošní podzim se určitě průzračným ovzduším pochlubit nemůže. S návštěvou Křemína jsem čekala, až opadá ze stromů listí, ten čas nadešel, ale výhledy budu musit oželet a být ráda, že neprší, nesněží a že aspoň svítí sluníčko.
Čtveřice kopců - Křemín, Holý vrch, Skalky a Hořidla sice nespadá přímo do CHKO České Středohoří, tvoří k jeho vrchům jakýsi předvoj, nicméně na žádné středohořské mapě nechybí. Ve svém starém průvodci Českým Středohořím, vydaném v r.1985, jsem se dočetla, že Křemín (244 m), je nezalesněný vrch na pravém břehu Labe, u obce Křešice v okrese Litoměřice, na jehož svazích se rozkládají vinice, zahrady a rekreační chaty. V r.1866 byl zapojen do vnější pevnostní linie Terezína, v rámci přípravy na pruskorakouskou válku. Z té doby jsou na jeho vrcholu zřetelné okopy pro děla. Podívejme se, jak to tam vypadá dnes.
V sobotu 12.11.11 nechávám auto na návsi v Zahořanech a polní cestou kolem chatové kolonie se vydáváme se psí kamarádkou na nevysoký, opukový vrch. Už z louky pod kopcem jsou pěkné výhledy, na zahořanský kostel v pozadí se solární elektrárnou a Holým vrchem, nalevo na Sedlo a Mlýnský vrch. Tedy byly by, kdyby.... ale něco přece jen vidět je. Cesta se vine kolem vršku, slouží jako příjezdová k chatám, doprava z ní odbočuje nahoru úzká stezka se zábradlím ze stromových tyčí. Pokračuje přes mladý les, tvořený převážně borovicemi a břízami, vedle pěšinky nacházím několik pcháčů bezlodyžných, stezka vede dál na mírně zaoblený vrchol kopce. Terén, kde se nacházela místa pro děla, je zajímavě členitý, jestli jsou valy a jámy nějak systematicky rozmístěné, se však vzhledem k hustému stromovému porostu nedá zjistit. Pěšina se po chvíli dělí, doprava vede po úzkém hřebínku dávného valu, spadá dolů do jam a zase vzhůru, dovede nás na místo s otevřeným výhledem na Hradiště, Kamýk, Dlouhý vrch, Liščín, Sedlo a Mlýnský vrch, stěží v oparu rozeznatelné. Končí příkrým, téměř kolmým sešupem dolů do lesa. Otočím to zpátky, snažím se obejít kluzkou stezku, ve stínu pokrytou jinovatkou, přes lesík, nacházím jinou pěšinu, vedoucí pohodlnějším terénem, navíc opět s tyčovým zábradlím, připevněným ke stromovým kmínkům. Vydávám se druhou odbočkou, musím překonat krpálek přes starý, hluboký příkop, ale přede mnou se otevírá další pěkný výhled, na Labe, kostel sv. Kateřiny na protějším břehu u Libotenic, v mlze zahlédnu i slabý obrys Radobýlu. Zaznamenám několik kvetoucích rostlinek, hlaváč žlutavý, šalvěj hajní a hvozdík kartouzek. Cestička se svažuje strmou strání, hustě zarostlou náletovými keři, dolů k chatám, na mezistupni si všimnu velkého, začernalého ohniště. Hm, kopec je hojně navštěvován, jak dosvědčují pěšinky, zábradlí, ohniště, ale škoda, že si někdo nedá práci s odstraněním přeplevelených trnkových a šípkových keřů, porost chráněného pelyňku pontického napovídá, že při určité údržbě by toto místo mohlo hostit celou řadu vzácných rostlin, jako na jiných, opukových bílých stráních. Široká cesta nad chatovou kolonií se svažuje dolů k Třebouticím, tam nechceme, musíme se vrátit, vyšplhat zase nahoru a stejnou cestou, kterou jsme přišly, dojít zpátky do Zahořan. Přejdeme přes silnici a podél několika domků kráčíme k zahořanskému kostelu.
Církevní památky nejsou zrovna "moje parketa", ale tento kostelík, tvořící dominantu Křešic na pozadí mohutného Sedla, mne při průjezdech Křešicemi upoutal již dávno. Raně barokní kostel Nejsvětější Trojice, jednolodní, se samostatně stojící zvonicí, byl postaven v letech 1653-57 podle plánů litoměřického stavitele italského původu Bernarda Spinety. Na počátku 19. století byly zjištěny trhliny v klenbě a v polovině 19. století byla stavba zajištěna železnými táhly, dodnes se však trhá a je opuštěná, jak jsem se dočetla na internetu. Přilehlý hřbitov, obehnaný bortící se zdí, je však na rozdíl od chrámu udržován, v dobrém stavu se zdá být i pětiboká hřbitovní kaple.
Kolem jedné z několika pozůstalých kapliček bývalé křížové cesty zahneme ke kostelu, obejdu upravený hřbitov, nahlédnu štěrbinou zamčených dveří na kdysi bohatý, nyní zoufale zchátralý interiér a ubíráme se kolem barokních božích muk a přes další chatovou osadu na znělcový Holý vrch (302 m). Zabočíme k solární elektrárně a vysekanou trávou podél plotu projdeme na cestu, stoupající k nedávno zrestaurovanému poutnímu křížku na zvýšeném úpatí Holého vrchu. Místo je to dobře zvolené, za správného počasí musí být odsud téměř kruhový výhled, několik dřevěných lavic zve k posezení a protože se sluníčko snaží hřát a také je čas na oběd, chvíli se zde zdržíme. Přes nevelkou louku s posedem není daleko na nejvyšší bod Holého vrchu, kolejemi vyjetými v zeleném poli dojdeme k dubovému lesíku na špičce kopce, za dobré viditelnosti místu s krásným rozhledem na Labe, Říp, Sovici, Křemín, Dlouhý vrch, Liščín aj. Nevadí, i tak je tu pěkně. Při okrajích velkého lánu se bělají kvítky penízku rolního, vysoko nad hlavami nám přeletí velcí, křičící ptáci.
Když při zpáteční cestě míjíme křížek, potěší mne pohled na Sedlo a Mlýnský vrch, mlha přece jenom trochu ustoupila. Cesta nás dovede až na náves k autu, v duchu hodnotím dnešní výpravu jako nenáročný, ale krásný výlet vhodný pro krátké dny. Milovníci historie naleznou v okolí další zajímavé památky a za vhodného počasí si všichni, kteří se sem vypraví, užijí úžasných výhledů na všechny strany.
Zdena Vojtíšková