V sobotu 21.5. jsem se vypravila na Národní přírodní památku Bílé stráně u Litoměřic, podívat se, co tam kvete. Je to velmi známé místo, strmá, členitá, opuková stráň nad údolím Pokratického potoka. Roste zde řada vzácných a chráněných rostlin.
Šla jsem po modré značce od Žitenic až ke Kočce, kde jsem odbočila vpravo přes pole na také bílou stráň, vlastně protilehlou té známější. Prostě 2 strany téhož kopce. Šla jsem tudy již dříve a doufala jsem, že i zde objevím něco zajímavého. Je dusno a vedro. Podle bílé cesty roste kamejka modronachová, kozí brada luční, plamének přímý, zimolez otáčivý, úročník bolhoj, čistec přímý, šalvěj luční, kakost krvavý, kopretina chocholičnatá a řada dalších pěkných květin.
Nahoře je velká louka, pravděpodobně pastvina, musím přes ni přejít na druhou stranu. Jen na louku vkročím, vidím před sebou párek vysoké zvěře, srnky to nejsou, je to něco většího, na dálku to nelze rozeznat, až výřez z fotografie mi řekne, že jsem viděla pár daňků. Chvíli mne pozorují a pak prchají.
Na Bílých stráních je živo, pobíhají zde dvojice i větší skupinky lidí, všichni s fotoaparáty. Je slyšet němčina i angličtina. Fotím první třemdavu, na kterou narazím, když se mi přímo do záběru postaví něčí nohy, podívám se nahoru a vidím, že na mne málem útrpně shlíží mladík v hnědém tričku. Mávne rukou za sebe, na pěšinku, odkud právě přišel a praví: "Many flowers". Má pravdu, když popojdu, je tam třemdav celá velká stráň.
Fotím všechno, na co přijdu a není toho málo. Kokořík vonný, bradáček vejčitý, vstavač nachový, a další a další. A tohle se mi na Bílých stráních líbí, jak si tu lidé předávají informace. Potká Vás někdo a hned se zeptá, zda jsem někde neviděla střevíčník pantoflíček. Bohužel ne, také bych byla ráda. Nebo si fotím nějakou rostlinku a hned se ke mně žene pán a volá, jestli jsem našla tořič. Opět bohužel, ani ten ne.
Už to v tom vedru nemůžu vydržet, jdu dolů na pěšinku podle potoka. Potkám dalšího fandu na botaniku, samozřejmě s foťákem. Vypráví, že jde právě z Babinských luk, byl se tam kouknout na prstnatec májový a za tři týdny tam půjde znovu na zvonovec liliolistý. To bych také ráda, třeba se tam potkáme. Obloha zčerná a začne hřmít. Není kam se schovat, listí stromů je řídké a neochrání. tak prchám nahoru, cestou míjím skupinku lilií zlatohlávků, ještě nerozkvetlých, a skrčím se nahoře na stráni pod keříky lísek. No vida, je zde okrotice bílá, jedna vedle druhé. Ještě je stihnu vyfotit a začne pršet. Za chvíli jsem celá umáčená, chráním foťák vlastním tělem, déšť naštěstí netrvá dlouho, ani není studený. Horší je to s cestami. Mazlavý jíl se lepí na moje sandály, tvoří na nich obrovské hroudy a strašně to klouže. Jediná možnost je zout se a jít bez bot. Polní cesta, kudy se vracím, je stejně lepivá a kluzká. Na kraji Žitenic, kousek před místem, kde mám auto, teče přes cestu malý potůček, smývám bahno z nohou i bot, jak to jde. Moje psí společnice, která nesmí nikdy na žádné výpravě chybět, je také celá od bláta, doma ji dám do pořádku.
A protože jsem nestihla naleziště rostlin projít celé, za týden jsem tam zajela ještě jednou. V neděli odpoledne, místo je skoro vylidněno, až po chvíli potkám pár lidiček, s foťáky a nezbytnými dotazy na střevíčník pantoflíček. Ale ani tentokrát ne. Za to rozkvetly další rostlinky, začíná len žlutý, pětiprstka žežulník, vemeník dvoulistý. Mohla bych tu klidně trávit každý víkend, je to tu s těmi tucty fandů a krásnými květinami moc příjemné a pěkné. Ale jsou i jiná místa, kam bych ráda. Tak třeba zase někdy...
Zdena Vojtíšková