Celých šest let ležely štětce nečinně a barvy nemohly zářit na plátnech. Šest Tvých let, mistře, jen pohled na svět okny linkovanými, kde vládla bolest a smrt. Po svobodě jsi toužil a psal o ní knihu, žhavé paprsky vzpomínek na domov sálaly do kraje zrozeného ohněm. Na ponuré zdi cely jako fata morgana vlnily se kopce, Oblík, Milá, Srdov, Raná, Košťálov i Milešovka zasáhly Tě šípem lásky. Nezradily, nablízku Ti byly, pomáhaly zvítězit i nad smrtí. A pak u stojanu s paletou jsi stál a štětcem děkoval a skládal barevné sonáty Středohoří. Panoráma krajiny rozvlněné a zasněné, spoutané v rámech obrazu dívá se na nás a promlouvá jen tiše o poslední lásce malíře.