O velké vodnické sázce Jestlipak víte, proč některé rybníky jsou ke koupání a v některých se koupat nesmí? Ne? Tak to si poslechněte.

Pod horou Milešovkou leží vesnice zvaná Milešov a v té vesnici jsou kousek od sebe dva rybníky. No, spíš takové rybníčky, protože silnější chlapci z Milešova je prý dokáží přehodit kamenem. A v každém tom rybníku žil kdysi jeden vodník. Milešov měl tedy hned dva hastrmany. Oba rybníky spojovala strouha, kterou si občas posílali vzkazy po rybách, ale že by to byli bůhvíjací kamarádi, to se říct nedá. Občas se dokonce i trochu škádlili. Hlavně vodník Bublák byl pěkný vykuk! Druhý vodník se jmenoval Pišta a byl to z těch dvou vodníků ten hodnější. Nikdy nikoho neutopil, a proto alespoň čas od času zašel do hostince U Černých na utopence, aby dostál své hastrmanské cti. Bublák si Pištu proto často dobíral. Říkal mu:

„Pišto! Ty nejsi vodník, ty jsi suchar! Neumíš nikoho utopit! Haha!“

Možná to nevíte, ale to je v hastrmanské řeči ta nejhorší urážka! Něco jako, kdybyste čertovi řekli, že má krátký ocas! Pištovi tahle slova samozřejmě radost nedělala a tak se stalo, že jednoho dne mu došla všechna vodnická trpělivost a povídá Bublákovi, „tak teď mi došla všechna vodnická trpělivost! Umím topit lidi stejně jako ty, ale nechci, protože mi to nedělá radost! Kdybych chtěl, utopím o hodně víc lidí než ty!

Bubláku huhláku!“

Bublák nesnášel, když mu Pišta říkal huhláku. Jednou se do jeho rybníka totiž převrátil povoz s osmi sudy vína a Bublákovi potom celý týden bylo špatně od žaludku, viděl dvojmo a místo aby mluvil, dělal jenom takové huhly huhly.

Proto se Bublák naježil a povídá, „víš co Pišto?! Uzavřeme sázku! Kdo za dva týdny utopí víc lidí, je z nás dvou lepší vodník. A kdo prohraje, musí tomu druhému odevzdat všechny svoje ulovené dušičky! Co ty na to, suchare?!“

„Platí! Huhláku!“, zvolal Pišta a oba si plácli na znamení, že sázka je uzavřena. Bylo to po dlouhé době vlastně poprvé, co si ti dva podali ruku. Potom šli každý do svého rybníka a vyčkávali na prvního plavce.

Bylo už k večeru, takže nikdo se zrovna koupat nešel. Milešovské děti se tou dobou vracely k večeři a dospělí byli po dlouhém letním dni sami unavení z práce. Pišta seděl u kapradí, občas prohodil nějaké to slovo s kaprem nebo candátem a přemýšlel o sázce, kterou s Bublákem uzavřel. Jak jsem už řekl, Pišta byl hodný vodník a za chvilku mu té sázky bylo líto. Říkal si, „vždyť já nechci nikoho topit. Ach jé, že jsem se vůbec nechal vyprovokovat!“

Jenomže sázka je sázka. Jednou si na ní oba plácli, takže už se s tím nedá nic dělat. Kdyby Pišta prohrál, musel by odevzdat Bublákovi všechny ulovené dušičky. To mu sice tolik nevadilo, protože za celý svůj život ulovil jedinou, a to ještě nedopatřením, když si do Pištova rybníku šel zaplavat Jenda z Velemína, který cestou prošel všechny hospůdky a přitom jaksi zapomněl, že plavat neumí.

Pištu trápila jiná věc. Kdyby prohrál, už by to s Bublákem nevydržel. Začal by se Pištovi posmívat ještě víc a takových řečí by měl, že by se snad musel Pišta odstěhovat. Bylo to složité! Na jednu stranu Pišta nesmí prohrát, ale na druhou stranu se mu nechce nikoho utopit. Takové věci se říká dilema. Když se nemůžete rozhodnout co udělat.

Zato Bubláka žádné dilema netrápilo. Akorát se rozhodoval, jestli někoho stáhne pod vodu za levou nohu, nebo za pravou.

Pišta byl ze své situace tak smutný, že šel raději k Černým na utopence a jedno pivo, protože vodník nesmí zůstat na suchu. Tam stále přemýšlel až najednou dostal nápad! Jediná šance, jak tuhle sázku neprohrát, je ta, že ani Bublák nikoho neutopí. A jediná možnost aby nikoho neutopil je ta, že se k Bublákovi nebude nikdo chodit koupat, a že všichni budou chodit do rybníku k Pištovi. Hned si zavolal pana vrchního a povídá mu, „pane Černý, udělejte pro mě, prosím, jednu laskavost. Až zase budete objednávat k sobě do hospůdky sudy s pivem, limonády a párky, objednejte stejně tolik i pro mě. Hned zítra se zastavte u mě doma, zaťukejte na vrbu a vyrovnáme se.“

Pan vrchní se velice podivil. „Ale Pišto, načpak to všechno? Děláš si zásoby? Vždyť je léto!“

„No právě!“ Zasmál se Pišta. „Je léto, horko, lidé se ke mně chodí koupat a občerstvení je pro ně daleko. Rozhodl jsem se, že si u svého rybníku otevřu stánek s limonádou, pivem a buřty. To aby ke mně lidé chodili rádi. A jestli vás, pane Černý, mohu poprosit, potřeboval bych také pár metráků písku. Na jedné straně udělám malou pláž, aby si lidé třeba neporanili nohu od ostrých kamenů.“

Tak teď teprve se pan vrchní opravdu podivil. „Copak tě to napadlo, Pišto? Že by ses najednou dával do podnikání?“ Potom se ale trochu zamyslel a povídá, „na druhou stranu to možná není špatný nápad. Já otevírám až večer a u tebe můžou být lidé přes den. Jak rychle ty věci a ten písek potřebuješ?“

„Co nejdřív, pane Černý! Ani nevíte, jak moc je to důležité!“ Pišta už málem řekl panu vrchnímu, že uzavřeli sázku, kdo utopí víc lidí, aby to všem řekl, že nikdo nemá k Bublákovi chodit, ale tomu se říká nekalá soutěž a to pravidla sázky nedovolují. Pišta dopil pivo, popřál dobrou noc a odešel plný radosti nad tím, jak to všechno parádně vymyslel.

Hned druhý den dopoledne přijely k Pištovu rybníku dva velké povozy. Jeden muselo táhnout šest koní, protože byl plný písku a velice těžký. Druhý povoz táhli dva koně a bylo na něm pár soudků piva, pár soudků limonády, buřty, kbelík hořčice, pár dřevěných trámů a dubová deska. Z každého povozu seskočili statní chasníci a hned začali vykládat. Přijel i pan Černý, který všechno pečlivě zapsal, vypočítal cenu a zaklepal na vrbu. Pišta se vynořil z rybníku, pozdravil, prohlédl si účet, hvízdl a zaplatil ve zlatě. Abyste rozuměli, každý vodník má pod vodou schovaný nějaký ten poklad. Ten Pištův sice nebyl nijak veliký, ale na zaplacení to stačilo. I když mu z něj toho příliš nezbylo.

„Tak, Pišto! Teď máš vše, co potřebuješ pro svůj stánek.“ Řekl pan Černý a ještě dodal, „máš tam i nějaké trámy a dubovou desku, aby sis mohl ten stánek postavit. A protože vodníci nejsou stavitelé, řekl jsem chasníkům, aby ti s tím pomohli. Ty zatím vylož písek. Lopatou umí házet i hastrman, no ne?“

Pišta se zaradoval. „Děkuji, pane Černý! Hned se do toho pustíme!“ A taky že jo! Ó to byla dřina! Nikdy byste nevěřili, jak se může vodník zapotit. Nicméně všem šla práce hezky od ruky, takže v pět hodin večer už byla u Pištova rybníku malá pláž a na ní malý dřevěný stánek. Zpocený Pišta všem poděkoval, ještě si vzal stranou pana Černého a povídá mu, „měl bych na vás poslední prosbu. Moc bych potřeboval, kdybyste všem v Milešově řekl, že vodník Pišta udělal ze svého rybníku koupaliště, kde také prodává občerstvení.“ Pan Černý se zasmál a slíbil, že to po celém Milešově rozhlásí. Potom se všichni rozešli. Chasníci domů, pan Černý otevřít hospůdku a Pišta do rybníku.

Mezitím ve vedlejším rybníku seděl na kameni rozmrzelý Bublák a ze samé nudy česal vodní řasy. Celý den se u něj totiž neukázal jediný plavec, akorát několik rybářů, takže se mu nepodařilo nikoho utopit. Jak tak seděl a česal hřebenem vodní řasy, připlula k němu štika Inka a povídá, „právě jsem byla u Pišty v rybníku. Nebudeš věřit, co ten tvůj soused vymyslel!“ Bublák nadskočil, jako by ho bodnul šídlem. „Snad už někoho neutopil?!“

„Kdepak.“ Zazubila se štika Inka. „Ale moc zajímavé věci tam u sebe provádí! Měl by ses jít podívat sám. Hehe! Má pod čepicí ten tvůj soused!“

„Heršvec!“ Zaklel Bublák. „To jsem tedy zvědavý, co si ten suchar vymyslel!“

Hned se zvedl z kamene a nenápadně se přikradl k Pištově rybníku. Už se smrákalo, ale Bublák spatřil v zapadajícím slunci písečnou pláž a na ní dřevěný stánek. Ze samého úžasu málem uschl!

„U všech žabinců!! Co tady ten Pišta vyvádí?! On se snad dočista zbláznil!“

Bublák potom vůbec nemohl usnout. Pořád myslel na tu pláž a na dřevěný stánek. Místo aby jeho soused topil plavce, věnuje se stavitelství. Nemohl přijít na to, k čemu to Pištovi všechno je a jak tím chce vyhrát sázku.

Hned druhý den se ale nestačil divit! Pan Černý dodržel svoje slovo a rozhlásil po celém Milešově, že vodník Pišta otevřel koupaliště. Už od dopoledne měl Pišta v rybníku tolik lidí, že se u stánku s pivem a limonádou nestačil otáčet. Zatímco u Bubláka se neukázala ani noha.

„Hehehe!“ Smála se štika Inka. „Hehehe! Bubláku! Pěkně tě soused převezl! Kdo z vás je teď suchar? Hehe!“

„Mlč, ty potvoro zubatá!“ Rozčílil se Bublák. „Až se někdy chytneš rybářovi na třpytku, tak ti nepomůžu! To si pamatuj!“ Inka sklapla pusu a raději nechala Bubláka samotného ve vzteku. „Heršvec!“ Říkal si Bublák. „Pišta k sobě nalákal všechny lidi jen proto, aby měl koho utopit! To bych do něj nikdy neřekl!“

Jenomže se mýlil. Pišta byl hodný a plavce k sobě nalákal jen proto, aby právě Bublák nemohl nikoho utopit. Ba naopak! Pišta k tomu všemu dával pozor, aby se nikomu nic nestalo. Zachránil dokonce dva chlapce, kteří se příliš nalokali vody. Málokdo dnes ví, že Pišta tím položil prazáklad profese, které se říká plavčík.

Dny plynuly a Bublák stále nikoho neutopil. Zkoušel všelijaké fígle. Naváděl štiku Inku, aby v Pištově rybníku alespoň kousala plavce do nohou. Potom dokonce vyrobil cedulku, na které stálo: KOUPALIŠTĚ U BUBLÁKA, jenomže tím nikoho nenalákal, protože neměl pláž ani stánek, a jeho rybník byl plný rákosí a špatně se do něj lezlo. Zkrátka, neulovil ani jednu malou dušičku.

Stala se však velice zajímavá věc! Pišta měl sice rybník plný lidí a z prodeje piva a limonády slušně vydělával, jenomže to vadilo rybám! Plavci neustále cákali, vířili vodu a dělali hluk, takže za pár dnů se všechny ryby úzkou strouhou přestěhovaly do Bublákova rybníku, kde nikdo neplaval a byl tam proto klid. Toho si brzy všimli rybáři, kteří začali Bublákův rybník navštěvovat stále častěji. Tak se stalo, že Bublák začal vydělávat na rybách. Prodával povolenky k rybaření a staral se o chov.

Uplynuly dva týdny a přišel čas, kdy se mělo ukázat, kolik lidí ten který vodník utopil, a kdo tedy vyhrál sázku. Byl už večer a Pišta skoro zavíral stánek, když k němu dorazil Bublák. Posadil se a povídá, „zdravím tě, sousede! Dnes je to dva týdny, co jsme uzavřeli naši sázku.“ „Já vím.“ Usmál se Pišta. „Když už jsi přišel, nedáš si se mnou korbel piva?“

Bublák přikývl a za malou chvilku už před oběma stály orosené sklenice.

„Já začnu.“ Řekl Pišta. „Za celou dobu jsem neutopil jediného člověka!“

„Cože?!“ Podivil se Bublák. „Máš tady tolik lidí a nikoho jsi neutopil?!“

„Víš sousede, já jsem hodný vodník. Všechno jsem to dělal jenom proto, abys měl v rybníku prázdno.“ Přiznal Pišta.

„A to se ti také povedlo!“ Přiznal naopak Bublák. „Já totiž také nikoho neutopil. Máš opravdu pod čepicí, Pišto. To se musí nechat! Možná nejsem tak hodný vodník jako ty, ale mám vodnickou čest! A když prohraju, dokážu to uznat.“

„Ale vždyť jsi neprohrál, Bubláku!“ Zvolal Pišta. „Neutopil jsi nikoho, stejně jako já! Naše sázka dopadla nerozhodně.“

„Máš pravdu sousede. Hoďme tedy za hlavu naše spory a připijme si každý na svoji novou živnost. Slibuju, že už nikdy ti neřeknu suchare.“ Zasmál Bublák.

„A já tobě už nikdy neřeknu, že jsi huhlák!“ Zasmál se na oplátku Pišta.

Potom si oba připili a od té doby z nich byli dobří přátelé. Pišta vedl koupaliště a Bublák se věnoval chovu ryb. Každý se o svůj rybník staral po svém a ani jeden z nich už nikdy nikoho neutopil.

Tak to vidíte! Teď už víte jak k tomu přišlo, že některé rybníky jsou ke koupání a v některých se lidé nekoupou, protože jsou chovné. Už je to dávno, co se tahle příhoda stala. Bublák ani Pišta už v Milešově dávno nežijí, ale najdete tam pořád dva rybníky. Jeden ve kterém se nekoupe a jeden, na jehož břehu stojí stánek s pivem, limonádou a buřty.

A jak jsem se tuhle pohádku dozvěděl? Vyprávěla mi jí stařičká štika Inka, kterou se do této doby nepodařilo ulovit ani tomu nejlepšímu rybáři.